V posledních dnech se v odborné komunitě i na sociálních sítích objevila laboratorní data, která sdílel Kristian Blummenfelt, a která ukazují hodnotu spotřeby kyslíku přesahující 100 ml na kilogram tělesné hmotnosti za minutu. Pro spoustu lidí je to fascinující číslo, protože tzv. VO₂max – tedy maximální množství kyslíku, které je organismus schopen využít při intenzivním výkonu – se běžně považuje za jeden ze symbolů vytrvalostní výjimečnosti. Čím vyšší VO₂max, tím větší „motor“, alespoň tak zní zjednodušené vysvětlení.

Pak je zde ještě jedna věc – jde o parametr celého těla. Hýbejte při šlapání zády a budete mít více. Na běhátku naměříte proto z principu většinou (pro cyklisty) více, než na kole (zapojíte více svalů). Biomechanika pohybu tady má prostě svoje místo. Svaly musí mít i schopnost ten kyslík využít, což je zase otázka biomechaniky i koordinace. Tohle se učíme hodně hodně v dětství.

Zpět k tématu. Vedle samotné hodnoty VO₂ se na snímcích z testu objevuje i další údaj, který je pro pochopení celého výsledku možná ještě důležitější. Jde o hodnotu RER, tedy respiračního směnného poměru, která byla v tomto případě zhruba 0,93. A právě kombinace těchto dvou čísel – extrémně vysokého VO₂ a relativně nízkého RER – otevírá mnohem zajímavější otázky než samotný „rekord“.

Co vlastně znamená VO₂, VO₂max a proč se měří

VO₂ je zkratka pro spotřebu kyslíku a vyjadřuje, kolik kyslíku organismus v daném okamžiku skutečně využívá k výrobě energie. Když mluvíme o VO₂max, máme na mysli nejvyšší hodnotu, které je sportovec schopen dosáhnout při postupně zvyšované zátěži Aby se z VO₂ stalo VO₂max, nestačí jen vysoké číslo, ale musí být splněno několik fyziologických znaků, mezi nimiž hraje zásadní roli právě chování dýchání a produkce oxidu uhličitého.

Proto se v laboratoři neměří jen kyslík, ale i CO₂, tedy oxid uhličitý, který vydechujeme.

Místo MAX často také měříme tzv. PEAK – tedy vrcholnou hodnotu, ale nikoliv maximální spotřebu v dalším časovém okně. Každé jedno dýchnutí je origální, takže protokol na „férové“ měření MAX hodnoty je vcelku striktní a test je zakončen delším výkonem, nikoliv sprintem.

Co je RER a proč je tak důležité

RER je jednoduchý poměr mezi tím, kolik oxidu uhličitého vydechneme, a kolik kyslíku spotřebujeme. Jinými slovy jde o číslo, které říká, jaký typ metabolismu v daný moment převládá a v jakém „stavu“ se tělo nachází. Při nízkých intenzitách je RER nízké, protože tělo spaluje převážně tuky, při vyšších intenzitách se RER zvyšuje, protože přibývá spalování sacharidů. To samo o sobě ale ještě není problém.

Zlom přichází ve chvíli, kdy se sportovec blíží svému maximálnímu výkonu. V této fázi totiž už nejde jen o spalování paliva, ale o to, jak tělo zvládá změny vnitřního prostředí.

S rostoucí intenzitou výkonu se v těle hromadí vodíkové ionty (H⁺). Ty vznikají mimo jiné při rychlém využívání sacharidů. Vodíkové ionty snižují pH, což by bez kompenzace velmi rychle vedlo k selhání svalové kontrakce.

Organismus má naštěstí k dispozici pufrační mechanismy, z nichž nejdůležitější je systém založený na hydrogenuhličitanu. Když hydrogenuhličitan neutralizuje vodíkové ionty, vzniká oxid uhličitý, který musí být vydechnut. To má zásadní důsledek: při maximálním zatížení tělo produkuje více CO₂, než kolik by odpovídalo samotné oxidaci substrátů.

Právě proto při skutečném VO₂max téměř vždy platí, že množství vydechovaného oxidu uhličitého, tedy VCO₂, je vyšší než spotřeba kyslíku VO₂, a RER se dostává nad hodnotu 1,0, často až k 1,10 nebo 1,15. Pokud k tomuto jevu nedochází, znamená to, že organismus ještě není v metabolickém stavu, který bychom mohli označit za maximální.

Hodnota RER kolem 0,93 naznačuje, že metabolismus je sice velmi intenzivní a dominantně sacharidový, ale stále relativně „hodně aerobní“, bez plného zapojení pufračních mechanismů. Jinými slovy tělo ještě není v režimu, ve kterém by bylo nuceno produkovat velké množství oxidu uhličitého navíc.

To je v přímém rozporu s představou skutečného VO₂max, zejména pokud se bavíme o hodnotě přes 100 ml/kg/min. Fyziologicky je (nejspíše?) velmi obtížné, ne-li nemožné, dosáhnout takové spotřeby kyslíku bez výrazného nárůstu VCO₂ a bez RER přesahujícího jedničku.

Teď se vrátíme na začátek, moderní metabolické systémy měří VO₂ a VCO₂ dech po dechu, tedy s každým nádechem a výdechem. To je výhodné, protože máme detailní data, ale zároveň to přináší značnou variabilitu. Každý dech je trochu jiný, liší se hloubkou, frekvencí i okamžitou ventilací, a proto se jednotlivé hodnoty mohou výrazně lišit.I z tohoto důvodu se VO₂max v praxi neurčuje jako jeden extrémní dech, ale jako průměrná hodnota za krátký časový úsek.

Další důležitý pojem, který se v debatě objevuje, je koeficient variability, často označovaný zkratkou CV. Ten vyjadřuje, o kolik procent se jednotlivá měření liší kolem průměru. U VO₂peak se v praxi běžně pohybuje někde mezi pěti a deseti procenty, a to v závislosti na sportovci, protokolu i kvalitě měření.

Pokud tedy vidíme jednorázovou hodnotu 101 ml/kg/min, je zcela reálné, že při započtení variability a při použití třicetisekundového průměru se skutečná hodnota VO₂peak pohybuje výrazně níže, klidně kolem 80 až 85 ml/kg/min. A právě tato čísla odpovídají tomu, co známe u světové vytrvalostní špičky.

Nelze také vnechat otázku kalibrace. Metabolický analyzátor neměří fyziologii jako takovou, ale proudění vzduchu a koncentrace plynů. I drobná chyba v kalibraci kyslíkového nebo oxidu uhličitého senzoru, případně netěsnost masky, může vést k nadhodnocení VO₂ a současnému podhodnocení RER.

Nabízí se myšlenka, že extrémně nízký VLaMax, tedy nízká maximální rychlost tvorby laktátu, by mohl vést k menší produkci vodíkových iontů a tím i k nižšímu RER při vysokém výkonu. Teoreticky to zní lákavě, ale v současnosti neexistuje studie, která by ukazovala, že by bylo možné dosáhnout skutečného VO₂max s RER pod 1,0 pouze díky nízkému VLaMax. I při velmi efektivním aerobním metabolismu se při maximu acidóze nevyhneme. Nebo lépe, na první dobrou to asi napadlo každého, norský systém je znám prací s nízkým VLaMax. Ale nic jsem k tomu pořádně nedohledal, jako koncept do smysl ale dává.

Co si z toho vzít?

Celý čláenk kolem čísla 101 ml/kg/min není o tom, zpochybňovat výjimečnost jednoho sportovce, ale o tom, pochopit limity měření a interpretace dat. RER nižší než jedna při údajně maximální spotřebě kyslíku je silný signál, že se nebavíme o klasicky definovaném VO₂max, ale spíše o kombinaci špičkového výkonu, jedno dechové variability a možná i technických faktorů.

A možná je to celé vlastně dobrá zpráva. Protože ukazuje, že výkonnost světové špičky nestojí na laboratorních rekordech, ale na schopnosti dlouhodobě a opakovaně pracovat velmi blízko maxima a kontrolovaně, což je přesně to, co rozhoduje závody, ne číslo na obrazovce analyzátoru.

Ještě bych pak osobně dodal – ten kdo tu fotku pustil ven samozřejmě musel vědět co způsobí. Každý trošku pozornější člověk si musel všimnout té hodnoty RER. Což me vede nikoliv k fyziologii, ale spíše k válce marketingu a sociálním sítím. Napadá mě hned jeden příběh – Tom Pidcock je jeho známý běh na 5km pod 14minut – ten ho zařadil mezi top světové atlety. Jak se později ukázalo, šlo o senzaci, která se prostě nestala.