Tento článek doplňuje kontext posledních několika textů. Následně budeme pokračovat v plánování celého tréninku

 Tréninkový plán na 10 týdnů

Existuje široká škála tréninkových metod, které sportovci využívají ke zlepšení své výkonnosti, ať už se jedná o vytrvalostní nebo anaerobní disciplíny. Klíčovým faktorem, který hraje zásadní roli ve všech těchto metodách, je intenzita tréninku. V jedné meta studii se vědci zaměřili na srovnání dvou přístupů k tréninku – kombinaci intenzivních a lehkých (easy) tréninkových jednotek oproti metodě, kde se převážně pracuje ve střední intenzitě, známé jako „sweet spot“ nebo tempový trénink. Cílem bylo zjistit, jaký dopad mají tyto přístupy na vytrvalostní výkon. Jako klíčové ukazatele byly zvoleny tři parametry:

1. V̇O₂peak – maximální množství kyslíku, které je tělo schopné využít při intenzivní zátěži, což odráží aerobní kapacitu.

2. Wpeak – maximální dosažený výkon ve wattech, který sportovec dokáže vyvinout.

3. Výkon při časovce – praktický ukazatel reálné výkonnosti v závodních podmínkách.

Výhody i limity meta studie

Meta studie má velkou výhodu v tom, že zahrnuje široký soubor dat díky analýze výsledků z různých výzkumů, což umožňuje vytvořit objektivnější pohled na problematiku. Na druhou stranu, existují i určité nevýhody. Jednou z nich je rozdílná metodologie jednotlivých studií, což může ovlivnit výsledky. Dalším problémem je délka jednotlivých sledovaných tréninkových bloků, která se pohybovala v rozmezí od 2 do 12 týdnů.

Klíčové výsledky

Z výsledků vyplývá, že hodnota V̇O₂peak se v průměru zvýšila o 2,5 mL/kg/min, což je z hlediska statistiky solidní zlepšení. To potvrzuje, že trénink zahrnující vysokou intenzitu vede k lepší aerobní kapacitě. Zajímavé však je, že očekávané zvýšení aerobního výkonu až o 5 % se neprojevilo tam, kde by mělo největší smysl – tedy v samotném výkonu při časovce. Jinými slovy, nezáleželo na tom, zda sportovci zařadili intenzivní tréninky nad závodní rychlostí. Výsledek samotné časovky zůstal prakticky stejný.

Kam se poděl kyslík navíc? Tento výsledek vyvolává zásadní otázku: Proč vyšší množství dostupného kyslíku nevedlo k vyšší rychlosti? Logicky bychom očekávali, že pokud se díky intenzivnímu tréninku zvýší maximální spotřeba kyslíku, mělo by to automaticky vést ke zlepšení výkonu.

Jedním z možných vysvětlení je efektivita pohybu a biomechanika. I když intenzivní trénink může vést ke zlepšení těchto faktorů, špatně provedená technika může mít opačný efekt. U cyklistiky například platí, že pokud chcete jezdit efektivně, je důležité správné držení těla a pohybová ekonomika. Příliš časté rychlostní sprinty mohou vést k nevhodným pohybovým vzorcům, jako je nadměrné zapojení horní poloviny těla, což může výkon paradoxně zhoršit.

Podobná situace platí i u běhu. Pokud běžec začne hluboce dýchat, aby do těla dostal více kyslíku, skutečně může zrychlit – například z tempa 5 min/km na 4:30 min/km. Jenže v určitém bodě se jeho biomechanika začne rozpadat, což vede k neefektivnímu pohybu a zvýšenému energetickému výdeji. Jak z toho ven? Z těchto poznatků vyplývá jedno zásadní doporučení: Intenzivní trénink je potřeba provádět motoricky správně, jinak jeho efekt nemusí být tak přínosný, jak by se mohlo zdát.

Tento aspekt je obzvlášť důležitý na začátku sezóny, kdy sportovci zařazují první intenzivní tréninky. Pokud nejsou prováděny správně, může to vést nejen k neefektivitě, ale i k přetížení a zranění. Proto je vhodné klást důraz na správnou techniku a postupné navyšování zátěže, aby tělo mělo čas se adaptovat. Závěrem lze říci, že i když intenzivní trénink bezpochyby zlepšuje aerobní kapacitu, jeho přínos pro reálný výkon závisí na správném provedení a efektivitě pohybu. Pokud se trénink provádí technicky správně, může být klíčem ke zlepšení. Pokud ne, může vést pouze k vyšší únavě bez skutečného přínosu pro výkon.

V našem seriálu článků o plánování tréninku tedy musíme zajistit i správný motorický rozvoj. V ideálním případě provést nejen vstupní vyšetření z hlediska výkonnosti, ale i pohybové gramotnosti.

Polarizovaně?