Mluvíme stejným jazykem?

V tréninkové praxi se často setkávám s paradoxem: na jedné straně máme rozsáhlé akademické poznatky, vysoce sofistikované měřicí přístroje a výzkumníky, kteří tráví roky nad daty. Na straně druhé máme trenéry a sportovce, kteří potřebují přesné, rychlé a použitelné odpovědi. Proč se tyto dva světy tak často míjejí? A co je ještě horší – proč si někdy navzájem nedůvěřují?

Na základě vlastních zkušeností i práce s desítkami odborníků ze sportu, vědy a praxe vím, že největším problémem není nedostatek informací, ale nejasnost v tom, co vlastně chceme zjistit, proč to měříme a co s tím pak uděláme. Jinými slovy: máme techniku, máme data – ale chybí smysl.

Věda jako nástroj. Ale kdo drží mapu?

Jedním z nejčastějších problémů ve sportovním výzkumu je, že věda běží ve vakuu. Týmy vědců dělají studie na základě hypotéz, které často nemají s každodenní sportovní realitou mnoho společného. Když pak výsledek přijde, trenér neví, co si s tím počít – a vědec netuší, proč jeho poznatek v praxi nefunguje.

Věda je skvělý nástroj – ale musí ho řídit ten, kdo ví, kam jde. Jinak zabloudíme i s mapou.

Když vědec neví, co vlastně měří

Další z problémů je, že měření se stává cílem samo o sobě. Máme EMG, Moxy, Leomo, saturaci, termokamery, glukometry. Ale co když měříme „správně“ něco, co nám v tréninku nic neřekne?

Setkal jsem se s tím opakovaně: studenti chtějí dělat praktickou práci, ale narazí na akademický aparát, který „nepřijímá nové teorie, protože nejsou opřeny o dostatečné důkazy“. Jenže ty důkazy zatím neexistují právě proto, že se dané téma ještě nikdo neodvážil prozkoumat.

A tak se cyklus uzavírá: věda nechce přijmout praxi, protože praxe není podložena vědou, a praxe nemá jak získat oporu, protože výzkum je zaměřený jinam. Vzniká tak situace, kdy si trenéři pomáhají sami – buď empiricky, nebo na základě zahraničních zdrojů, bez domácí opory.

Spolupráce jako cesta ven

Z této patové situace vede cesta jen jedna: vědomé a oboustranné propojování světů vědy a tréninku. Když praktik ví, co chce zjistit, může spolupracovat s vědcem na formulaci otázky, metodiky i interpretace. A vědec získává smysluplný kontext, kde jeho práce má reálný dopad.

Závěr: Tři nohy jedné stoličky

Věda, vzdělání a praxe nejsou konkurenti – jsou to tři nohy jedné stoličky. Bez jediné z nich celek padá. A přesto se dnes často setkáváme s tím, že trenéři vědu ignorují, vědci se nedívají do tělocvičny a vzdělávání zůstává odtržené od reality.

Co s tím?

  • Trenéři musí umět formulovat otázky a požadavky na měření.
  • Vědci musí rozumět sportovnímu prostředí a jeho specifikům.
  • Vzdělávání musí propojit oba světy a vést ke kritickému myšlení.

Teprve pak vzniká prostředí, ve kterém může vznikat smysluplný pokrok.