Teď abych ten článek přepsal či co…

Ještě než se dokázal produkt SuperSapiens dostatečně prosadit, vypadá to na ban ze strany UCI (externí link bikeradar.com). Chápu argumenty obou stran. V sérii článků jsem chtěl demonstrovat sílu této technologie, protože mi to přijde až neskutečně silné. Obecně mám totiž blízko k fyziologickému a psychologickému pojetí sportu. A tady se to kombinuje.

Takže původně plánovaná reportáž se trošku mění a přichází tento neplánovaný post.

Totiž, všichni si ten měřák mohli nalepit na břicho či na záda – jako každý diabetik. Ale tady se šlo těžce komerčně – hezky na ruku, tak aby to bylo vidět.

Jak už jste asi pochopili – rád testuji věci na sobě. Není to tak, že bych šílel po nových technologiích, koneckonců sám jsem vlastně spíš empirický trenér. Ale myslím že člověk se má vzdělávat a chápat principy fungování věcí. Pak si mohu teprve dovolit trénovat bez měření. Zmiňoval jsem to teď i v posledním podcastu.

Proto jsem měl v posledních týdnech rozbodané prsty od kontrolních odběrů. Proto jsem měl dva senzory – Medtronic i Libre. Proto jsem dával posty na FB i Insta z různých aplikací. Bylo to třeba porovnat.

Od minulého týdne jsem ale senzory glykémie zařadit i do veřejného programu.

Takže proč UCI banuje toto zařízení?

Protože je to konzistentní. Na dráze, v místě kde jsou vlivy okolí téměř eliminovány a zbyl jen parametr soupeře – tam je zakázáno mít na řídítkách i wattmetr. Data si můžete uchovávat, ale display musí být zakrytý.

Vysílačky jsou pak vlastně obdoba – zdroj externích informací.

No a pak je tu samozřejmě argument, že UCI je rigidní organizace, která se soustředí na nesmyslná nařízení (zákazy posedu na kole) a brání nějaké historické hodnoty.

V reálu se to krásně rozdělilo – triatlon povoluje naprosto „hnusné“ posedy kolech, nicméně je to rychlejší. UCI nálepky a homologace drtí trh, zatímco triatlonisté vymýšlejí čím dál tím vizuelně horší kolo. Pak se najde někdo, kdo v rámci šílených pravidel vymyslí něco originálního (Velká Británie) což to celé pošle ještě více do kosmu.

Zde to dopadne stejně. UCI ubrání cyklistiku před vlivem nového zařízení a místo toho, aby to mohla nějak regulovat, rozhodne se pro zákaz.

Nejlepší na tom je, že je to nekontrolovatelné. Ten senzor má paměť a dokud nebudeme sportovce svlékat do naha po dojezdu, nebudeme si nikdy jisti, že si neuložili svoje glykemická data.

Mimochodem, jedním ze základních pravidel výchovy dětí a obecně práce s lidmi je následující: „Dávej jen vymahatelné příkazy“. Vyhrožování trestem za nekontrolovatelné věci? Jen podporujeme „podvádění“.

Koneckonců, zítra vezu kadety a juniory do Plzně na Lopatárnu a pokud bude hezky, postavím se také na start. Se senzorem.

Opustíme moralizování a pustíme se do představení principů.

Aplikace není nepříjemná, i když ta jehla mě nejdříve trošku překvapila. Každopádně to není nejlevnější sranda, a tak jsem si prvních pár dní jen odebíral „bodová“ data – z prstu. Chtěl jsem zjistit, jak se rámcově pohybuji.

Libre senzor nepotřebuje validaci, Medtronic se musí jednak hodně lepit, ale hlavně vyžaduje pravidelné odběry z prstu. Připadal jsem si fakt jak jehelníček a aktuálně obdivuji každého diabetika. Myslím, že musejí obětovat nějaký ten prst a dobrovolně ztratit citlivost. Jde jim o život, to je fakt, ale stejně.

 

Jaké jsou základní trendy? Není to zcela intuitivní a nedá se to zaměnit např. s pocitem hladu. Když se najíte, glykémie jde nahoru. Když máte hlad, může jít ale také nahoru. Při sportu jde dolů (pracujete) ale i nahoru (tělo se chystá…)   Po sportu může jít dolů (plníme svaly) ale i nahoru (transfer směrem ke svalům). Celá ta sranda má pak dost zpoždění, protože měříme z podkoží.

V neposlední řadě je to individuální, zejména absolutní hladina.

Je třeba si také uvědomit, co vlastně měříme. Můžeme si to představit jako motor (svaly) do kterého vede hadička s palivem (glykémie). Palivo čerpá ta hadička z více nádrží. Bohužel na konci i na začátku hadičky jsou škrtící klapky – nevíme vstřebatelnost ve svalu a neznáme ani velikost nádrží.

Ještě ke všemu měříme sice nějakým způsobem tlak v trubičce, ale neznáme její objem. Takže víme dost málo, spíše nic, o tom, kolik té energie nám tam vlastně teče.

Vzhledem k tomu, že řešíme rychlost motoru, mohlo by se zdát, že nemáme prakticky žádnou relevantní informaci, která by nám pomáhala.

Jenže proč BAN ze strany UCI?

Celé je to totiž o trendech. Nikoliv o absolutních číslech. Vzhledem k tomu, že sám funguji dlouhodobě na low-carb stravě, je krásné sledovat a porovnávat výsledky s jinými sportovci. Celková hladina glykémie je nižší, ale v mém modelovém příkladu to mohu kompenzovat otevřením šoupátka před svalem a na výpusti z jater a hned mám ve svalu více enegie, přetože hladina bude nízko. Poteče ale rychle.

Proto je to o trendech. O adaptaci na zátěž. A o tom, že i tak potřebujeme ve sportu tu hladinu sakra vysoko. A když tohle víme, zjistíme, jak s tím nakládat.

Možná proto UCI banuje tuto technologii. Pomocí měření krevní glukózy totiž můžeme sportovcům řídit nejen výdej energie (wattmetry) ale i její příjem. Z tohoto pohledu je to možná výborný nápad, dovedu si představit i brutální nárůsty výskytu poruch příjmu potravy, jen díky sledování glyké

mie.

Nevadí. Já každopádně zařazuji měření glykémie do prováděných testů.

Protože sledujte:

Jedete na dráze souvislým, závodním, tempem. Známe práci svalů (moxymonitor), dýchání (VO2 Master a reálný výkon (wattmetr). Víme i časy, což nám dává velmi solidní informaci o aerodynamice. A teď víme i to, kolik spotřebováváme energie. Jasně, není to rozhodně přesný údaj, ale jakousi homeostázu jsme schopni změřit.

To je velmi robotický výkon kdy známe nejen výsledek ale i hodně vstupních parametrů.

Glykémie je totiž takový ten spodní „doraz“, jako u přehazovačky. Pokud je šroubek utažený, prost nepřehodíme. Horních dorazů je celá řada, ale jednou z variant, které se budu věnovat v následujícím článku bude Core senzor. Měření produkovaného těla.

S hladinkou cukříku mi hne i jízda na motorce. Co teprve těm za motorkou….

Mimochodem – jde pořád o to stejné číslo, resp. číslo na stejné straně rovnice.

Teplota těla, spotřeba kyslíku, tepová frekvence či pokles glykémie – pořád jde o fyziologické parametry na straně výdeje těla. Tréninkem jen trošku přesouváme zatížení z jednoho na druhé.

Tady šlo tentokrát asi spíše o politiku, než o cokoliv jiného. Přeci jen, cyklistika se od jisté doby bojí vpichů a legálních variant odběrů krve. Ještě k tomu při závodě.

Myslím, že konkrétně u zátěžových komplexních testů si to svoje místo najde. Vyřeší se totiž jeden zásadní problém laboratorního testu – že měříme v jednom bodě (v jednom čase) a dost dobře neznáme data z minulosti. Protože se netestujeme každý měsíc. Ale pokud budeme mít data ze 14 dní s obrazem metabolismu, dodáme k tomu dva zátěžové testy (výkonový a fyziologický) s rozměrem právě toho času, máme skutečně vyhráno.

Tématu jsem se zatím věnoval ve třech článcích (linky níže), v několika dalších budu ještě pokračovat a problematiku budu postupně rozvádět – od aktuálního obecného představování. V mezičase vyjde reportáž právě o Core senzoru a trošku odpočinkově mám už v šuplíku sepsané téma – udržitelný trénink, detrénink a zranění (vynucená pauza).

 

 

Glukóza v krvi #1

 

Glukóza v krvi #2

Vteřiny a minuty