Tenhle článek je fakt dlouhý… tak nějak ke kafi na zamyšlení, ne jako konkrétnější kratší články v rámci Letního Seriálu O Tréninku

Nedávno mi kamarád poslal obrázek náboru sportovců do australského programu, který míří k olympijským hrám v Brisbane v roce 2032. Když jsem se na něj díval, napadlo mě, že je to docela dobrý způsob, jak navázat nejen na předchozí texty o rozvoji cyklistiky, ale také na článek Čeho chceme dosáhnout?, v němž jsem se ptal, co vlastně děláme s čísly, podle kterých hodnotíme trénink.

Tahle otázka je totiž v principu stejná, ať plánujeme příští týden na kole, nebo chceme za šest let někoho dostat na olympijské hry – mění se pouze měřítko. Na jedné straně stojí trenér se sportovcem, na druhé kluby, sportovní centra, svazy, kraje a stát, ale v obou případech bychom měli nejdříve vědět, čeho chceme dosáhnout, a teprve potom vybírat metody a rozhodovat, co budeme měřit.

Samotný vzdálený cíl ovšem nestačí. Potřebujeme mít alespoň přibližnou představu, co se musí stát za rok, za dva nebo za čtyři roky, ne proto, že bychom dokázali budoucnost přesně naplánovat — to neumíme ani v tréninku jednoho člověka — ale protože bez návazné cesty mezi dneškem a vzdáleným cílem nevytváříme plán. Vytváříme jen přání.

Právě v tom vidím hlavní problém českého sportu: možná mu nechybějí jednotlivé programy, peníze ani talent, mnohem více mu ale chybí schopnost říct, čeho chce dosáhnout za šest let, a podle toho propojit kroky, které musí následovat od dneška až ke vzdálenému cíli.

Když by existoval podobný leták podíváme u nás, úplně vidím, jak se začneme do krve hádat o to, zda máme talenty vybírat podle kadence, silového testu, kondice nebo nějaké kombinace všech ukazatelů. Budeme řešit, jakou váhu má mít které číslo, který test nám s dostatečnou jistotou řekne, kdo za šest let uspěje, a kde se skrývá ten zlatý grál, jímž celý problém jednou provždy rozlouskneme. Koneckonců, reálně to vidím na problémech, kterým čelí Zdeněk Štybar s konceptem své akademie.

Možná Australanům křivdím a vedou úplně stejné spory, protože zvenčí do jejich rozhodování nevidím. Na obrázku mě ale zaujalo něco jiného: někdo se rozhodl otevřít dveře a říct mladým lidem, že pro ně existuje cesta k cíli vzdálenému šest let a že má smysl o takové cestě vůbec uvažovat.

Samozřejmě se budou muset rozhodnout, koho do programu přijmou, a schopnost rychle šlapat, síla nebo výsledky testů v tom mohou hrát důležitou roli. Nemyslím si však, že právě dnes spolehlivě najdeme jedno číslo, které vybere budoucí olympioniky, protože konkrétní kadenci, sílu i specializované schopnosti lze rozvíjet během dalších let tréninku. První krok je mnohem prostší a možná také podstatnější: nabídnout patnáctiletému nebo šestnáctiletému člověku něco tak velkého, aby si vůbec dokázal představit, že tomu věnuje kus života.

Možná totiž není nejdůležitější umět v šestnácti letech poznat budoucího olympionika. Důležitější může být vytvořit v šestnácti podmínky, ve kterých má budoucí olympionik šanci vzniknout, což je něco docela jiného než dokonale seřazená tabulka výsledků.

Na australském letáku se tedy podle mě neprodává zázračný tréninkový postup ani nějaký „high-level training“, který by stál na nejmodernější metodě. Prodává se šance a s ní také způsob, jak začít pracovat s ambicí. Můžete mít skvělé testy, být silní, umět točit nohama a vyhrávat časovky, ale pokud si nedokážete představit, že za svým cílem půjdete šest let, nebude vám dokonalá metoda výběru talentů moc platná.

Zkusme si proto představit jednoho takového člověka. Je mu šestnáct, je dobrý, ale zatím není mistrem světa a možná ani mistrem republiky – má určité předpoklady, sport ho baví a je ochotný trénovat. V osmnácti bude maturovat, ve dvaceti už bude závodit mezi dospělými a za šest let mu bude dvaadvacet, tedy přesně tolik, kolik mu bude v době olympiády v Brisbane.

Pokud mu dnes řekneme, že cílem může být Brisbane, měli bychom zároveň vědět, kdo s ním bude pracovat příští rok, co se stane po jeho osmnáctých narozeninách, kde bude trénovat, kdo přípravu zaplatí a podle čeho za šest let poznáme, zda celý program fungoval. Právě tady pro mě začíná být australský obrázek mnohem zajímavější.

Třeba si australský sport idealizuji a vůbec nevím, jak bude program vypadat za dva nebo za čtyři roky. Přesto na mě působí jako příklad ochoty stanovit vzdálený cíl, začít na něm pracovat a neměnit každý rok pravidla, kritéria i směr jen podle toho, jak dopadly poslední juniorské závody.

V předchozích dílech o rozvoji cyklistiky jsem psal, že velká část toho, co ve sportu zažíváme, neleží pouze na bedrech svazů. Prostředí vytváří mnohem více lidí a institucí, a právě v tomto směru se pro mě australský obrázek stává zajímavým zrcadlem: dokážu si vůbec představit šestiletý program s alespoň trochu předvídatelnými podmínkami u nás?

Nejsem si tím jistý, ale nemyslím si, že hlavní odpověď zní „ve sportu je málo peněz“. Peníze do něj přicházejí z mnoha míst, jenže se s nimi obtížně plánuje. Jeden rok podpora existuje, další rok se změní pravidla; někde se podpoří akce, jinde oddíl a jinde konkrétní sportovec. Každý takový krok může samostatně dávat smysl, ale když všechny položíme vedle sebe, stále nemusí vzniknout cesta, o kterou by se sportovec mohl bezpečně opřít od patnácti do jednadvaceti nebo dvaadvaceti let.

Při přípravě tohoto textu jsem se proto začal dívat na podporu cyklistiky v jednotlivých krajích. To samo o sobě vydá na další článek, nikoli proto, abych sestavil žebříček dobrých a špatných úřadů, ale protože rozdíly v tom, co se veřejnými penězi skutečně sleduje, jsou z mého pozoruhodné. A mimochodem máme tu volby!

Než se dostanu ke krajům, stojí za to udělat jednu odbočku, která s tím úzce souvisí: k Olympiádě dětí a mládeže. A uznávám text tím trošku natáhnu.

Když se objevily zprávy o omezení státní podpory Olympiádě dětí a mládeže, často se mluvilo o tom, jaká škoda by byla přijít o akci, na níž mladí sportovci začínají svou cestu k vrcholovému sportu. Jenže právě u slova „začínají“ bychom se měli zastavit, protože děti, které na takové akci závodí, už dávno sportují: jsou v oddílech, soutěží, trénují a prošly výběrem. Pro většinu z nich proto Olympiáda dětí a mládeže není začátkem sportovní kariéry ani náborovou akcí.

Může být fantastickým zážitkem, velkou motivací a odměnou za práci, kterou už děti odvedly, a to jsou naprosto legitimní důvody, proč ji pořádat. Pokud o ní ale mluvíme jako o náboru, měli bychom si položit jednoduchou otázku: koho konkrétně jsme díky ní ke sportu přivedli? A hned za ní následuje další otázka — co vlastně chceme dětem tímto typem soutěže sdělit?

V debatách o mládeži běžně používáme pojmy jako dlouhodobý rozvoj sportovce (LTAD), široká pohybová zkušenost nebo rizika brzké specializace, současně ale spojujeme slovo olympiáda s výkonem dvanáctiletého dítěte. Neříkám, že je automaticky špatně dát dětem velkou akci – ptám se pouze, jaký význam jí v celém systému přisuzujeme. Tak nějak mám bohužel spíše pocit, že ti sportovci jsou až to poslední co někoho zajímá. ODM se prezentuje se jako cesta k motivaci – jenže je motivace něco, co mladí sportovci skutečně nemají? Není to náhodou první a zároveň i poslední akce, která je na cestě sportovce tak nějak srozumitelná?

Vraťme se proto k našemu šestnáctiletému sportovci, kterému chceme nabídnout možnost pracovat šest let směrem k olympiádě. Jak bude stejná výzva znít dítěti, které už svou „olympiádu“ absolvovalo ve dvanácti letech, případně se na ni tehdy nedostalo a odneslo si pocit, že jeho olympijská šance je pryč? Slovo, které by mohlo otevírat obrovský horizont, jsme už použili pro soutěž v dětském věku.

Napadá mě samozřejmě trochu provokativní nápad: co kdyby se na dětské olympiádě cyklisté poměřili spíše  v atletice, atleti si vyzkoušeli florbal a děti z dalších sportů zase cyklistiku? V dětském věku by to možná bylo blíže širokému sportovnímu rozvoji než další závod v disciplíně, ve které už stejně celý rok soutěží. Dovedu si představit, kolik svazů a oddílů by se proti tomu postavilo, ale nedává mi příliš smysl chválit všestrannost a současně se tvářit, že dvanáctiletý cyklista nemá běhat. Původní myšlence Olympiády by multisportovní pojetí bylo mnohem blíž. Jediný kdo by si stěžoval by byla partička bafuňářů.

Bez pojmenovaného cíle se můžeme donekonečna hádat o rozpočet, počet účastníků nebo podobu zóny pro hosty (tu jsem omylem skipnul), ale pořád nebudeme vědět, zda se přibližujeme tomu, co považujeme za důležité. Každý si myslíme že důležité je něco jiného. A přesně stejný problém se objevuje o patro níže i výše.

Ještě jednou: Bez pojmenovaného cíle se můžeme donekonečna hádat, protože každý považujeme za důležité něco jiného.

Teď k těm regionům – mám totiž super příklad.

Plzeňský kraj například podporuje pořádání West Bohemia Tour významnou částkou 3miliony korun, což je naprosto super! přivézt kvalitní závod, ukázat domácím sportovcům, jak takový sport vypadá, a třeba díky tomu přitáhnout i další lidi. Může to být promyšlená investice, pokud víme, co od ní očekáváme.

Potom se podívám na Prahu, kde sám funguji. Pořádám velké mezinárodní závody a další obdobné akce pořádají i jiní. Od elitních sportovců po děti, každopádně podpora těchto akcí od bikrosu po dráhu napříč pořadateli je v hlavním městě prakticky nulová. Na druhou stranu, významnou podporu dostává komerční L´Etape pro amatérské sportovce. Což také nemusí být špatně, startující jsou také daňoví poplatníci a třeba má podpora této akce hlubší myšlenku, kterou nevidím. To na co ale narážím je absolutně rozdílné zacílení podpory sportovních akcí.

Zopakuji to: netuším co je cílem, ale v každém kraji považují za důležité něco jiného. Netuším co je dobře, ale ta rozdílnost financování je brutální v každém kraji.

V každém jednom kraji se cyklistika podporuje zcela opačným způsobem než jinde. Spíše než na systémový plán to vypadá na velmi nahodilý způsob řešení. K tomuto se dostanu ještě v závěru.

Co chce příslušný veřejný rozpočet vytvořit? Chce přivést více lidí, kteří si jednou ročně vyzkoušejí závod, vybudovat silnější zázemí pro děti, které sportují každý týden, podpořit mezinárodní závody pro výkonnostní mládež, zajistit provoz sportovišť, nebo vytvořit podmínky pro sportovce, kteří chtějí pokračovat i po osmnáctých narozeninách? Každá z těchto odpovědí může být obhajitelná a nemusíme si mezi nimi nutně vybrat jen jednu, měli bychom je ale vyslovit a následně se podívat, zda peníze skutečně směřují k deklarovanému cíli.

Část podpory navíc rozdělují městské části a jednotlivá města prostřednictvím grantů pro lokální talenty. Z pohledu konkrétní rodiny jde často o vítanou pomoc, v systémové mapě mi to však připadá trochu obráceně: o sportovci, který už míří k reprezentaci, by přece měly vědět instituce odpovědné za výkonnostní sport, zatímco místní samospráva má jedinečnou možnost podpořit dostupnost pohybu pro mnoho dětí, sportoviště a základní podmínky pro oddíly. U nás to děláme obráceně – ČOV podporuje „náborovou – motivační“ ODM pro nejmenší a města pak individuálně své reprezentanty, kteří po osmnáctém roce často nuceně končí.

Co se totiž stane v osmnácti?

Představme si tedy, že u nás nabereme šestnáctileté talenty a řekneme jim, že s nimi chceme pracovat směrem k olympiádě za šest let. Zní to dobře, jenže po dvou letech jim bude osmnáct. Který oddíl nebo trenér s nimi potom bude dál pracovat, z čeho se zaplatí příprava, kde budou trénovat a jaké podmínky dostanou do chvíle, než se případně dostanou na úroveň, kdy se o ně někdo začne zajímat jako o hotové sportovce? A co když v osmnácti ještě hotoví nebudou, což je vlastně docela pravděpodobné?

U nás na velodromu na Třebešíně sportovní centrum už nemáme. Když o něj náš oddíl před lety přišel, upřímně jsem si myslel, že se to stát nemůže, protože jsme se věnovali náboru, pracovali v několika disciplínách a měli čerstvého mistra světa i funkční skupinu mužů. V mé hlavě to byla kombinace, u níž musí být pokračování práce samozřejmostí, jenže samozřejmé nebylo. Zpětně to ale paradoxně považuji za výborný restart – až díky zrušení našeho SCM jsem se mohl začít dívat více do budoucna a začít fungovat efektivně. Každopádně, nejtvrdším oříškem na naší úrovni je zajistit sportovcům rozumné pokračování po juniorském věku.

Máme u nás totiž mnoho institucí, které sport podporují, jejich role se však překrývají a současně mezi nimi vznikají mezery. Sport podporuje obec, městská část, kraj, svaz i Národní sportovní agentura, vedle toho existují sportovní a resortní centra, reprezentace, kluby, soukromé týmy, školy a další programy. Na papíře tak může vypadat, že podpory je vlastně velmi mnoho, jenže sportovec nežije na papíře: je mu šestnáct, potom sedmnáct, osmnáct a devatenáct a každý rok potřebuje někde trénovat, mít trenéra, závody, vybavení, někdy fyzioterapii nebo soustředění a především prostředí, ve kterém dává smysl pokračovat. Motivaci potřebujeme v období, kdy je to takové tvrdší. Většinou to nebývá v dětských kategoriích, ale mnohem později. V časech, kdy je třeba něco obětovat.

Možná bychom se proto měli méně ptát, kolik peněz dáváme do sportu, a častěji zkoumat, jakou cestu za ně vytváříme. I poměrně velké množství peněz lze totiž rozdělit tak, že vznikne mnoho jednotlivých dobrých projektů, mezi nimiž nebude žádná návaznost: tu zaplatíme nábor, támhle dětskou soutěž a jeden velký závod, podpoříme talentovaného sportovce a přispějeme reprezentaci. Každá položka sama o sobě může dávat smysl, ale pokud mezi nimi chybí cesta, musí šestnáctiletý člověk pokaždé znovu hledat, kam vlastně patří.

Takovou cestu pak často nevytvoří systém, nýbrž konkrétní lidé.

Jestli jste dočetli až sem, nerad bych, abyste si odnesli pouze závěr, že Národní sportovní agentura, ministerstvo, olympijský výbor, kraje nebo svazy všechno dělají špatně. To si nemyslím. Mnoho lidí v těchto institucích pracuje v pravidlech, která sami nevytvořili, mnozí se snaží popsané mezery nějak překlenout a jistě existují programy, které fungují dobře. Nadávat na systém a nic neudělat je bohužel takové standardní řešení. Takže ne, o nadávání na kohokoliv tento text není. Myšlenku mám totiž trošku jinde.

Vidím totiž něco, co můžeme jako sportovci, trenéři, rodiče a členové oddílů dělat sami: začít se mnohem důsledněji ptát na cíl. Když se vypisuje podpora závodu, proč právě závodu? Když podporujeme talent, co bude potřebovat příští rok a co za tři roky. Měříme skutečně to, co očekáváme že se bude měnit? Když pořádáme velkou dětskou akci, co chceme, aby po ní zůstalo? A když dětem říkáme, že mají vydržet, máme alespoň nějakou představu, v jakém prostředí mají vydržet? Stejně tak v tréninku ale i pořádání náborvých akcích… tím se vracím k půvůdnímu textu. a vlastně tak nějak ke všemu.

Je to vlastně úplně stejná práce, jakou děláme na tréninku. Mohu napsat krásný plán s přesně rozepsanými intervaly, watty, tepovou frekvencí a laktátem, jenže potom začne pršet, sportovec musí do školy, onemocní, změní se mu podmínky doma nebo se objeví závod, se kterým jsme původně nepočítali. Prostě sportovec žije v nějakém prostředí a řešit je třeba to, co lze ovlivnit. A to počasí bohužel není. Pořád ale potřebuji vědět, kam míříme, protože bez cíle nedokážu poznat, zda je změna plánu problémem. Neustále utápění se v mikromanagementu nikam nevede – ať se bavíme o dlouhodobém vývoji sportovce nebo jeho týdenním plánu.

Právě to mi v debatě o sportovním systému často chybí. Soustředíme se na jednotlivé nástroje a postupně je začneme považovat za cíle: potřebujeme více peněz, centrum, závody, nábor nebo olympiádu dětí. Možná opravdu potřebujeme všechno z toho, ale závod, nábor ani dotace nejsou výsledkem – jsou to prostředky, stejně jako intervalový trénink není cílem tréninku, nýbrž jedním z nástrojů, které používám, abych sportovce dostal někam dál.

 Šest let bez šestiletého rozpočtu

Svým sportovcům říkám, že za výkon nesou odpovědnost zejména oni sami. Nedokážou úplně ovládat podmínky kolem sebe, nemohou rozhodnout, kolik peněz dostane jejich oddíl, mohou se ale naučit v daných podmínkách fungovat, ptát se, hledat řešení a dělat rozhodnutí, která jim pomohou jít dopředu. Do velké míry máme stejnou odpovědnost také my trenéři, rodiče a lidé v oddílech. Stěžováním se neposouváme, to činy jsou důležité.

Nemusíme čekat, až někdo vytvoří dokonalý systém, současně bychom ale neměli přijmout jako samozřejmost, že žádný dlouhodobý systém vytvořit nelze. Nedovedu si představit, že bychom dnes snadno získali pevný šestiletý příslib financování byť jen malého sportovního programu, a možná by to ani nebylo rozumné, protože za šest let se změní ekonomická situace, vedení institucí, sportovci i samotný sport. To však neznamená, že se máme vzdát šestiletého uvažování – pokud pracujeme s ročními rozpočty, měli bychom o to pečlivěji vědět, co se se sportovcem stane mezi jednotlivými roky.

Každopádně, nikdo z nás nemusí čekat až nějaký dlouhodobý systém vznikne sám. Tak či onak, vždy budeme součástí my – běžné malé součástky v soukolí. Při plánování toho kam poedeme na závody by bylo proto fajn vědět, čeho tím chceme dostáhnout.

Cesta je důležitější než leták

Australský leták pro mě nakonec není návod, který stačí okopírovat, a ani nevím, zda jejich program uspěje. Možná z něj vzejde olympijský vítěz, možná nikdo a možná za šest let zjistí, že některé věci udělali úplně špatně. Nejzajímavější je pro mě samotná ochota říct šestnáctiletému člověku, že před ním leží něco, k čemu může směřovat, a potom začít stavět cestu.

Definovat cíl: najít sportovce, kteří budou na OH za šest let. Nedohadovat se o tom, co je lepší meřít, ale nabídnout sportovcům dlouhodobou práci. Protože o tom trénink totiž je nejvíc – nehledáme svatý grál tréninku, tím je pouze pravidelná a konzistentní práce.

Protože jestli se chceme bavit o talentech pro olympiádu za šest let, měli bychom nejdříve vědět, co se s nimi stane příští rok.

–

Začal jsem si proto podrobněji mapovat, jak českou cyklistiku podporují samosprávy, s jakými prostředky pracují různé subjekty. Jaké máme podmínky pro každodenní trénink. Pokud znáte příklady z dalších krajů a měst, napište mi na trebeadmin@gmail.com. Zajímají mě funkční řešení stejně jako místa, kde se cesta sportovce přerušuje; nechci sestavovat žebříček toho, kdo dává sportu nejvíce peněz, mnohem zajímavější mi připadá zjistit, jak je to nastaveno různě v krajích a městech. A jak na sebe jednotlivé části podpory navazují. Když mi napíšete, odpoví vám můj AI asistent, tak se nedivte.

Budu rád, když z toho vznikne pokračování.