Myšlenku výhledového rozvoje cyklistiky, kterou jsem popsal v nedávném článku, jsem se rozhodl trochu rozšířit a přetavit ji do série delších textů. Původní článek měl překvapivě silný ohlas — ať už z prostředí cyklistické komunity, nebo i přímo od prezidenta ČSC. To mě utvrdilo v tom, že téma má smysl nejen otevřít, ale také postupně rozpracovat a dostat ho do podoby, která může sloužit jako vodítko pro další oddíly, regiony či jednotlivce.

Na blog ale patří spíše praktický náhled než komplexní koncepce. V této sérii tedy nepůjde o velký strategický dokument, ale o postupné rozplétání toho, co skutečně může dělat společně komunita lidí v terénu. Jsme to totiž právě my, kdo si musí říct, co zvládneme udělat sami, a kde naopak potřebujeme pomoc — ať už institucionální, materiální, nebo třeba jen metodickou. Není možné donekonečna přehazovat odpovědnost a říkat „to by se mělo“, protože v okamžiku, kdy se všichni shodnou na tom, že by se něco mělo stát, chybí obvykle už jen ta nejdůležitější věc: konkrétní kroky.

A jedním z prvních kroků je ujasnit si, kde můžeme sportovce skutečně zachytit.

Záchytná místa jako výchozí bod růstu

Pokud se chceme bavit o zvýšení počtu sportovců, musíme vydefinovat tzv. záchytná místa. To je nesmírně důležité. Umožní nám to sepsat si jednoduchou tabulku nebo mapu míst, kde se potenciální sportovec může s cyklistikou poprvé potkat. Zjistíme tak, co už teď dokážeme nabídnout v aktuální podobě a co nám naopak chybí.

Když vezmeme jako příklad klasickou školní náborovou akci, tak ta se na první pohled zdá jednoduchá. Jenže jako místní oddíl musíme mít něco, čím si otevřeme dveře k jednání s ředitelem školy, něco, co nám pomůže vysvětlit, proč by se cyklistika měla dostat do jejich školního prostředí.

A právě z takového jednoduchého uvažování vychází jeden zásadní závěr: nikdo jiný za nás do školy nepůjde. My sami musíme zvednout telefon, napsat e-mail, jít tam fyzicky. Platí to i pro jednání se starostou a — v kontextu blížících se voleb — často i s opozicí, protože ta může být za rok vedením obce, kde chceme rozvíjet cyklistiku. Tahle práce je dlouhodobá, vyžaduje čas a je neodmyslitelnou součástí regionální cyklistiky, která chce růst.

Co může dodat Svaz a proč je důležité si o to říct

Paralelně se ale otevírá prostor pro věci, které může dodat centrálně Svaz. Například velmi jednoduchý a lidský manuál pro rodiče školáků „Co je cyklistika“, který popíše základní principy, benefity a možnosti. Nebo obecné letáčky a materiály, které si regionální oddíly mohou upravit po svém. Málokterý malý klub má rozpočet na tisk pěkného materiálu, ale Svaz takový materiál zvládne připravit a vytisknout poměrně snadno.

Podobně to funguje v politice: dobrovolník může požádat centrálu o propagační materiál, upraví si ho podle místních podmínek a má rámec, se kterým pracuje. Síla Svazu je právě v tom, že může vytvořit „základní balík“ — a je pravděpodobné, že jsme si o něj nikdy moc systematicky neřekli. Tady je tedy spíše potřeba, kterou máme v regionech – ale je zcela konkrétní, místo obligátního „mělo by se“. Výhoda je, že tahle potřeba vyplývá přímo z definice záchytných míst.

A právě taková místa existují i mimo školy — například v cyklistických obchodech.

Cyklistické obchody jako přirozená brána ke sportu

Obchody jsou extrémně důležitým záchytným bodem. Jsou místem, kde se pohybují lidé, kteří už se po cyklistice dívají nebo k ní mají blízko. Jenže zde musíme pochopit jeden zásadní princip: finanční podpora od obchodu je charita.

Klub je v mnoha regionech jedním z největších odběratelů daného obchodu. Já sám jsem to pochopil před lety, když jsem objednával větší množství dráhových kol od domácího výrobce. Lidé si mysleli, že je dostávám zadarmo, ale já jsem byl prakticky jejich největším odběratelem. Představa, že obchod na tom ještě přidá slevu, je tedy z obchodního hlediska komplikovaná a vlastně nedává smysl.

Z toho plyne, že musíme hledat hodnotu, kterou můžeme nabídnout obchodu my. Například:

  • rodiče čekají u obchodu během tréninku dítěte,
  • obchod si může otevřít malou kavárničku nebo servisní kout,
  • společně lze pořádat testovací dny,
  • klub může do škol zapůjčit kolo, které poskytl obchod.

V takové chvíli vzniká synergie: nábor dává smysl nejen oddílu, ale i obchodu. Náborová spolupráce není jen o logu na dresu — často je účinnější drobná služba nebo přístup, který přivede lidi přímo do obchodu. My na velodromu se snažíme nabízet firmám třeba zážitkové či teambuildingové akce. Trošku bojujeme s jinými problémy, ale to je na jiný článek.

Sociální sítě: dobrý sluha, špatný pán

Sociální sítě mohou být výborným náborovým bodem, ale realita je taková, že cílení často nefunguje. Já osobně vidím reklamy na různé cyklistické projekty, ale já už jsem dávno v cyklistice etablovaný a z mého hlediska nedává žádný smysl mě oslovovat náborovým článkem.

Proto platí jednoduché pravidlo: náborové články nepatří na svazové weby, nejspíše ani na Instagram nebo platformy typu RoadCycling. Tam už jsou lidé, kteří cyklistiku chtějí. Tam nerosteme. Tam obsluhujeme existující komunitu, což je samozřejmě také důležité, ale jde o jiný cíl.

Právě třeba vznikající oddíl si musí ujasnit, koho chce svými kanály obsluhovat. Má být týmový web místem pro nábor? Nebo platformou pro interní komunikaci se závodníky? Obojí je legitimní, ale vyžaduje jiné nastavení, jiný obsah, jiný styl. A přiznávám, že s tím dlouhodobě bojuji — ať už z personálních, nebo finančních důvodů.

Pohled do světa: co dělají jinde

Velmi rád se dívám, jak se něco řeší jinde. Ono jsme si takový Hobitín, ale i tak si myslím, že většinou je naše národní vlastnost si generovat originální řešení, které ale všude jinde už mají.

Oficiální weby sportovních  v Česku často suplují noviny: výsledky, reporty, reprezentace. Ale pokud se podíváme do zahraničí, zjistíme, že například British Cycling má dvě třetiny obsahu zaměřené na „jak se zapojit“, „jak se stát členem“, „jak najít klub“.

Na webu USA Cycling je hlavní plochou nábor — obrázky dětí, studentů a dospělých. A až hluboko pod nimi najdeme reporty.

Naopak na fotbal.cz či hokej.cz najdeme primárně výsledkový servis. Osobně tomu příliš nerozumím, proč to děláme takto. Jako fanoušek daného sportu a aktivně zapojený člověk nemám moc motivací sledovat oficiální svazové weby. Buď jsem na sportovní akci byl osobně, nebo sleduji mnohem rychlejší sociální sítě. Koneckonců, na toto téma existuje množství článků a téma lze překlopit do čísel čistou analýzou návštěvnosti.

Tím neříkám, že jeden model je lepší než druhý. Ale říkám, že strategii si musíme zvolit vědomě. Oddíl stejně jako svaz se musí rozhodnout, koho chce primárně obsluhovat — stávající sportovce, nebo ty, kteří o sportu teprve uvažují. V případě konceptu nového oddílu a potenciálního boomu náborů díky akci jako je start TdF se musíme zcela jednoznačně překlopit i jako oddíly od reportingu k informacím pro nováčky.

Pořádání závodů jako základ financí i náboru

Z hlediska fungování začínajícího klubu je nesmírně výhodné uspořádat vlastní závod. Jednak to pomůže splnit kritéria Národní sportovní agentury (sportovec 6x závodní účast), jednak závod přirozeně přitáhne:

  • místní komunitu,
  • rodiče a děti,
  • média,
  • budoucí partnery i dobrovolníky.

A zároveň je vlastní závod jednou z nejlepších náborových akcí, které oddíl může dělat. Nábor ale potřebujeme měřit.

KPIs náboru: jak poznat, že nábor funguje

Nábor pro nábor nemá vůbec smysl. Nábor musí být měřitelný proces. Měl by být jednoduchý, stravitelný, s jasnými kroky. Sportovec, který přijde na nábor, musí dostat jednoduché instrukce.

Z konkrétní praxe mám například vyzkoušeno:

  • rozdávání letáčků dětem → téměř bez výsledku (děti je ztratí, složí vlaštovku),
  • rozdávání letáčků rodičům → lepší, ale musíme je fyzicky dostat do ruky rodiče, což u menších dětí nefunguje – rodiče jsou jedním okem u dětí.
  • dřevěná medaile s webovou adresou klubu → funguje skvěle, dítě ji doma ukáže a rodič se podívá.

Podobných triků je celá řada a vydalo by to na víkendovou konferenci. Ještě se k tomu dostanu, ale na školení trenérů, které pořádám je tomu věnována celý jeden den. Trenér bez schopnosti dělat nábor je fajn, ale tak nějak bude na tréninku sám. Nábor musí být totiž měřitelný, aby byl optimalizovatelný. Každý region je jiný a každé místo funguje trochu jinak. Toto za nás nikdo neudělá a nikdo shora nám příliš nepomůže. Základní principy jsou ale podobné.

Jak to reáně probíhá doma, po náboru:

  • Jak bylo ve škole?
  • Dobrý?
  • A co se dělo?
  • Nějaký cyklisti tam byli.
  • A co?
  • Dobrý.

Poznáte své děti? Cílovka jsou rodiče a takový průměrný školák na prvním stupni není moc schopen předat informace. Krom toho, sport se vybírá v rodině často kvůli logistice (je to blízko) nebo doporučení kamaráda. S tím jen třeba pracovat.

Jde v zásadě jen o definici cílových skupin a pokud se bavíme o sportovcích ve věku 10 let, jsou jimi zejména rodiče, kteří dětem sport vybírají. Z toho důvodu je problematická reklama na sociálních sítích cílená na sportovce, protože nám z logiky věci přijdou sportovci ve věku 15-16 let.

Pokud udělám akci ve škole a nejsme schopni mít velmi nízkou baréru pro vstup do oddílu, nábor prakticky dělat nemusíme. Ještě se k tomu dostanu v dalšéch dílech, ale bariéry máme obecně neskutečné. Jednak protože máme trenéry dobrovolníky, ale často si vůbec neuvědomujeme tu největší bariéru. Máme jí v cyklisticke prakticky všichni.

ČAS (jako “Time”)

Máte oddíl? Představte si, že vám zavolám, jeslti může s dcero dorazit na trénink. Dělá ted ještě atletiku, ale chtěla by se přijít podívat. Co tuto sobotu? Jo to nemůžete, jste na závodech. A co středa odpoledne? Jo to máte CX trénink a my nemáme krosovku. Tak další neděle? Jasné, dlouhý silniční trénink, to asi nezvládneme. A co takhle červenec? Jo to taky nemůžete, prakticky každý víkend MČR a do toho soustředění…

Trošku přeháním samozřejmě. Ale ty bariéry vstupu máme velké. A to nezmiňuji ty další, jako je např. vůbec cena materiálu. Ale nabitý program a personální prázdnota nám neumožňují mít druhý alternaivní program pro nováčky.

Mimochodem, tyhle bariéry jsou zásadní a já sám s tím bojuji neustále. Např stát se zde na blogu předplatitelem obsahu je složitější – vyžaduje to registraci. Nejsem schopný doprogramovat si to na jednoduchý postup. U knih, které jsem napsal mám velmi jednoduchou micro stránku jako rozcestník. Kouopit PDF či tisk je tedy velmi jednoduché – bariéra je minimální. Takže ano, každý máme prostor pro zlepšení 🙂

Multisportovní akce jsou fajn, ale ne pro nábor závodníků

Možná překvapivě jsem nenabral téměř žádné závodníky na velkých městských akcích typu „sportovní víkend“ na náměstí. A to z velmi prostého důvodu: potenciální závodník si svůj sport nevybírá v takovém prostředí. Tyto akce jsou skvělé pro:

  • získání fanoušků,
  • posílení komunity,
  • přitažení dobrovolníků,
  • propagaci závodů.

Ale nejsou efektivní jako nábor závodníků — tam je potřeba jiný typ kontaktu. Proč tomu tak je? Na takovou akci přijdou rodiče, kteří rádi sportují se svými dětmi. A zajdou si vyzkoušet další sporty. Ale pro  závodní podobu je příliš nenadchneme. Jsou tam spíše fanoušci sporů – proto je efektivní tam prezentovat např. akce, kam mohou přijít jako fanoušci – třeba závody. Přijdou na doprovodný program. Akce bude větší úspěšnější a třeba až tam najdeme závodníky. Takže akce na náměstí mají svoje místo, ale z hlediska měřitelnosti mnohem více v počtu fanoušků či jako nábor do turistických sekcí. Na víkendové závody tyto lidi neutáhnete. Na společnou vyjížďku na párek možná ano. Což není špatně ani dobře, jen se často mineme v definici skupiny a následně s nimi komunikujeme jinak, než je třeba. A to je věc, kterou opět musíme dělat my sami.

Specifická povaha cyklistiky: proč je nábor složitější

A jedna zásadní věc, kterou si rozebereme ještě podrobněji v dalším díle: cyklistika je specifická v tom, že rodiče dítěte často sami jezdí. Když chce dítě sportovat na kole, rodič nevolá do oddílu, ale jednoduše vezme kolo a jde sportovat sám.

To je zásadní rozdíl oproti fotbalu, florbalu nebo hokeji, kde rodič automaticky googlí nejbližší klub. Proto musí mít cyklistika jiné mechanismy růstu — více komunitní, více regionální, více založené na přímém kontaktu.