Se sacharidy je to složité.

Na jednu stranu slyšíme ze všech stran, že je musíme po sportovní aktivitě doplňovat. Sportovní výživa je plná doporučení o tom, kolik gramů sacharidů bychom měli přijmout během zátěže, a často se dozvídáme i o extrémních hodnotách, které konzumují profesionální sportovci.

Na druhou stranu jsme bombardováni informacemi o tom, jak nízkosacharidová strava přináší řadu zdravotních benefitů. Dozvídáme se, že vysoký příjem sacharidů rozkolísává glykemickou křivku, způsobuje energetické propady, vede k přejídání a v dlouhodobém extrému může přispívat až k rozvoji diabetu 2. typu.

Jak to tedy se sacharidy vlastně je?

Na první pohled se může zdát, že tato tvrzení stojí proti sobě. Ve skutečnosti ale většinou chybí jeden zásadní prvek – kontext. Především kontext toho, komu jsou tyto rady určeny.

V minulém článku jsem rozebíral rozdíl mezi zónou 1 a zónou 2, tedy mezi pohybem a sportem. A právě tento rozdíl je jedním ze základních kamenů života sportovce.

Sportovec totiž pracuje se sacharidy především v kontextu tréninku. V rámci jedné tréninkové jednotky – a zejména s rostoucí délkou zátěže – je pro efektivní výkon stále důležitější průběžné doplňování sacharidů.

Klíčové je zde právě trvání zátěže. Pokud se jedeme na hodinu projet na kole, není potřeba do sebe tlačit velké množství sacharidů. Pokud ale trénuje profesionální sportovec pět hodin denně, situace je úplně jiná.

Důvodem přitom není jen samotná délka tréninku, ale především jeho každodenní opakování. A právě zde se začíná výrazně lišit svět profesionálního a amatérského sportu.

Sportovec, který dlouhodobě funguje téměř výhradně na sacharidech, často přijíždí z tréninku „prázdný“. Vyčerpal své zásoby glykogenu a musí je doplnit. Pokud se tento cyklus opakuje příliš často, může postupně oslabovat regeneraci i adaptační reakce organismu.

A právě zde vzniká zdánlivý paradox.

Jak se stát sportovcem, který má dobře rozvinutý tukový metabolismus – tedy dokáže efektivně pracovat s tuky – a zároveň je schopen během výkonu přijímat a využívat velké množství sacharidů?

Na první pohled to vypadá jako protichůdné požadavky. Ve skutečnosti ale řešení neleží pouze v samotném tréninku.

Leží především mimo něj.

Celá rovnice se totiž řeší v době, kdy tělo není v zátěži – tedy v tom, jak pracujeme se sacharidy během běžného dne.

A právě tady vzniká obrovský rozdíl mezi profesionálním a amatérským sportovcem.

Profesionál má většinu dne strukturovanou kolem sportovní zátěže. Amatérský sportovec má naopak velkou část dne vyplněnou jiným stresem – prací, rodinou nebo běžnými životními povinnostmi. Tento stres tělo často kompenzuje vyšší potřebou energie, která je velmi často přijímána právě ve formě sacharidů.

Typickým příkladem jsou děti. Naučili jsme je „správně“ snídat – často podle vzoru profesionálních sportovců. Ovesná kaše, velká snídaně, hodně energie.

Jenže profesionál po snídani odjíždí na trénink.
Naše děti si po snídani často jdou na šest hodin sednout do školy.

A najednou zjistíme, že ovesná kaše není pro každého stejná ovesná kaše.

Podobná situace nastává i u pracujících amatérských sportovců. Naučí se zdravě snídat, v práci mají oběd, ale trénink zvládají až večer. Když potom dojedou z tréninku třeba v deset nebo jedenáct hodin večer, řeší nepříjemné dilema.

Nedoplnění sacharidů po tréninku může zhoršit regeneraci.
Velké jídlo těsně před spaním ale může zhoršit spánek – a tím opět regeneraci.

Z tohoto pohledu by se mohlo zdát, že by bylo nejjednodušší vůbec nesportovat. To ale samozřejmě není cesta ke zlepšování výkonnosti.

Je však zřejmé, že strategické plánování příjmu sacharidů je naprosto klíčové.

U mládeže i amatérských sportovců přitom často není nejdůležitější to, co se děje během zátěže, ale především to, co se děje mimo ni.

A právě zde může být inspirace profesionálními sportovci velmi zavádějící. Jejich energetický výdej je totiž během dne rozložen úplně jinak.