VO₂max se stal jedním z nejsilnějších symbolů vytrvalostní výkonnosti. Jedno číslo, jeden graf, jeden výsledek z laboratoře – a máme pocit, že víme, jak dobrý sportovec je. Čím vyšší VO₂max, tím větší „motor“. Tahle metafora je srozumitelná, dobře se komunikuje a ještě lépe se sdílí na sociálních sítích. Problém je, že v praxi velmi často nevysvětluje, proč někdo s nižším VO₂max poráží soupeře s vyšším, ani proč zvýšení VO₂max u řady sportovců nevede k odpovídajícímu zlepšení výkonu.

Z hlediska fyziologie totiž VO₂max popisuje maximální kapacitu systému, nikoli to, jak efektivně je tato kapacita využívána. A právě v tom je zásadní rozdíl mezi maximální kapacitou a kyslíkovou efektivitou.

VO₂max říká, kolik kyslíku je organismus schopen přijmout, transportovat a využít při maximálním zatížení. Neříká ale nic o tom, kolik kyslíku sval potřebuje při submaximálním výkonu, jak rychle se spotřeba kyslíku stabilizuje po změně intenzity, ani jak moc spotřeba kyslíku „utíká“ v čase při konstantním výkonu. Přitom právě tyto vlastnosti často rozhodují závod, ne laboratorní maximum.

Odbočka v názvosloví – kinetika je nauka o změnách v čase. Bude se to za chvilku hodit a tak nějak tuším, že to není úplně používané slovo.

Dva sportovci, stejný VO₂max, úplně jiný výkon

V praxi se velmi často setkáváme se situací, kdy mají dva sportovci podobný nebo dokonce stejný VO₂max, ale jejich výkon se dramaticky liší. Jeden je schopen jet dlouho stabilně, ekonomicky, s kontrolovanou námahou. Druhý se na stejném výkonu „uvaří“, rychle roste dechová frekvence, laktát i subjektivní únava, přestože se pohybuje hluboko pod svým maximem.

Tento rozdíl nelze vysvětlit maximální kapacitou. Musíme se dívat jinam – na kyslíkovou náklad na výkon, tedy kolik kyslíku je potřeba k udržení dané intenzity, a na dynamiku práce s kyslíkem v čase.

Zjednodušeně řečeno: není tak důležité, jak velký máš motor, ale kolik paliva spálíš na jeden kilometr a jak stabilně ten motor běží.

A také si musíme uvědomit, že dýchání samo o sobě také spotřebovává kyslík. Tady je obrovský prostor pro zlepšení pro mnoho sportovců.

Kyslíková efektivita: kolik stojí výkon

Kyslíková efektivita popisuje, kolik kyslíku sval spotřebuje k vytvoření určitého mechanického výkonu. Pokud dva sportovci jedou stejný výkon, ale jeden k tomu potřebuje méně kyslíku, má výhodu, i kdyby jeho VO₂max byl nižší.

Tato efektivita je úzce spojená s funkcí mitochondrií, jejich organizací, schopností oxidativního metabolismu zvládat dlouhodobou zátěž a také s tím, jak moc se do práce „přimíchávají“ méně efektivní anaerobní procesy. Studie zaměřené na trénink s nízkou dostupností glykogenu a vícefázové uspořádání tréninku opakovaně ukazují, že zlepšení výkonnosti často nepřichází skrze další růst VO₂max, ale skrze snížení kyslíkového nákladu v submaximálního výkonu.

Několik studií ukazuje, že twice-a-day trénink může vést ke zlepšení efektivity mitochondrií, aniž by nutně zvyšoval jejich množství. Jinými slovy: ne víc motorů, ale lepší převodovka.

VO₂ kinetika: jak rychle se dostanu „do provozu“

Další klíčovou, ale často opomíjenou složkou je VO₂ kinetika, tedy rychlost, s jakou se spotřeba kyslíku přizpůsobuje změně intenzity. Při nástupu zátěže totiž spotřeba kyslíku nestoupá okamžitě na úroveň odpovídající výkonu. Čím pomalejší je tato odezva, tím více musí organismus na začátku výkonu využívat anaerobní zdroje, což vede k rychlejšímu hromadění metabolitů a vyšší únavě.

Sportovec se stejným VO₂max, ale pomalejší VO₂ kinetika, „platí daň“ pokaždé, když zrychlí, nastoupí nebo přejde do tempa. To je extrémně důležité v disciplínách s proměnlivou intenzitou – na dráze, v hromadných závodech, v MTB, cyklokrosu i v běhu na členité trati. VO₂max zde neříká téměř nic o tom, jak nákladné jsou tyto změny intenzity. Plus u cyklistiky zde máme parametr sjezdu a jízdy ve  skupině – běžci si moc odpočinout nemohou.

Třetím dílkem dnešní skládačky je metabolický drift, tedy postupný nárůst spotřeby kyslíku při konstantním výkonu. Sportovec může jet stejný wattový nebo rychlostní výkon, ale jeho spotřeba kyslíku, dechová práce a námaha se v čase zvyšují. To není jen otázka únavy, ale známka nedostatečné oxidativní stability systému.

A právě tady se znovu ukazuje slabina zaměření na VO₂max. Maximální kapacita neříká nic o tom, jak stabilní je systém v čase. Dva sportovci se stejným VO₂max mohou mít zcela rozdílný drift, a tedy i zcela rozdílnou schopnost udržet výkon v závěru závodu.

Prakticky – začnete v zóně 2 a končíte v zoně 3 už po dvou hodinách volné jízdy…  kdybych dostal korunu za každého sportovce, kterého takto potkám, byl bych velmi bohatý!

V praxi tak narážíme na paradox: sportovec zlepší VO₂max, ale výkon se nezlepší, nebo se zlepší jen minimálně. Důvodem je, že jeho limit neleží v maximální kapacitě, ale v efektivitě, kinetice nebo stabilitě oxidativního metabolismu. Zvýšení VO₂max pak pouze rozšiřuje „strop“, ke kterému se ale v reálném výkonu stejně nepřibližuje.

To je také důvod, proč extrémní hodnoty VO₂max, například laboratorní data sdílená sportovci jako Kristian Blummenfelt, sice fascinují, ale samy o sobě nevysvětlují závodní výkon. Rozhodující je, jakou část této kapacity je sportovec schopen efektivně využít po dlouhou dobu, nikoli samotná výše maxima.

Tady se kruh uzavírá. Třeba vícefázový trénink nedává úplně smysl jako nástroj ke zvyšování VO₂max. Jeho význam spočívá právě v tom, že dokáže cíleně zasáhnout kyslíkovou efektivitu, kinetiku a stabilitu výkonu, tedy oblasti, které VO₂max nepopisuje a často ani neřeší. Druhá jednotka v částečné únavě není cestou k „tvrdšímu tréninku“, ale k jemnému posunu v tom, jak sval pracuje s kyslíkem. Pro někoho se hodí a pro někoho ne, rozpracoval jsem to s odkazy na jednotlivé studie do podrobna.

VO₂max je důležitý parametr, ale je to parametr kapacity, nikoli kvality. Výkon ve vytrvalostních sportech je mnohem častěji limitován tím, jak efektivně, rychle a stabilně je kyslík využíván ve svalu, než tím, jak vysoké maximum je dosažitelné v laboratorním testu. Pokud toto nerozlišíme, budeme stále dokola zvyšovat „motor“, i když skutečný problém leží v převodech, řízení a spotřebě.

Mimochodem, právě o poměr mezi kvalitou a kapacitou jde i v dětském tréninku. Honit někoho intenzitou je totiž zase druhý extrém. O tom ale zase příště.