…a kdy proboha přestaneme říkat, že se někdo zakyselil?

To, co dnes v tréninku řešíme jako „laktát“, nevzniklo jako sportovní koncept. Nevzniklo ani jako fyziologická otázka výkonu. Vzniklo jako chemická kuriozita a následně jako ukazatel smrti.

Scheele v roce 1780 izoloval laktát z kyselého mléka. Neměl tehdy žádný koncept metabolismu ani žádnou představu o svalové práci. Prostě popsal látku. Název „mléčná kyselina“ byl čistě popisný – a přesto v sobě nesl první omyl: kyselé, tedy pravděpodobně nežádoucí. Podotýkám, že v roce 1780 zemřela Marie Terezie – to jen pro kontext, kde se nacházíme

O více než 60 let později Scherer nachází laktát v lidské krvi. Ale samozřejmě ne u sportovce. U mrtvých nebo umírajících lidí. Sepse, šok, kolaps organismu. A tady vzniká první mentální zkratka, která se s námi veze dodnes:
laktát = produkt selhání organismu.

Folwarczny to jen potvrzuje – ano, laktát je i v živém organismu, ale opět v patologii. Leukémie, infekce. Jinými slovy, první myšlení lidstva o laktátu je extrémně v negativním smyslu.

A pak přichází Meyerhof.

Meyerhof pracuje se žabími svaly, uříznutými od těla, bez krevního zásobení, bez kyslíku. Sval stimuluje elektricky a sleduje, co se děje.

A nachází elegantní, krásně měřitelný vztah:

  • glykogen se rozpadá
  • vzniká laktát
  • vzniká energie

Tohle je obrovský krok vpřed. Poprvé máme mechanické vysvětlení svalové práce. Proto obratem dostal Nobelovu cenu.

Tenhle model ale nemá nic společného se živým člověkem při výkonu.

A přesto z toho vzniká paradigma, které tu máme dodnes:

Laktát je produkt anaerobního metabolismu a příčina únavy.

30.–60. léta: laktát jako „odpad a jed“

V tomto období se formuje klasická „učebnice“, kterou slyšíme často dodnes.

Logika byla jednoduchá a svůdná:

  • při intenzivní práci roste laktát
  • zároveň roste únava
  • tedy laktát způsobuje únavu

To je klasická chyba: korelace → kauzalita.

Můj oblíbený obrázek na porovnání korelace a kauzality. Počet utopených lidí přesně koreluje s počtem filmů, kde hraje Nicolas Cage. Příčinný vztah tam ale není, že? Tedy snad 🙂

Do toho se přidává chemická interpretace: „kyselina mléčná“ → acidóza → poškození svalů → pálení.

A vzniká silný narativ, který přežívá dodnes:

  • laktát je odpad
  • laktát je škodlivý
  • laktát je něco, čeho se chceme zbavit

Z tréninkového hlediska to vedlo k paradoxním větám obsahující „zakyselení“ organismu. A vlastně kompletní nepochopení intenzivního výkonu. To že vás bolí sval – pálí – skutečně není způsobeno “kyselinou”.

Naše lidská obsese extrémními výkony na dlouhé vzdálenosti, zejména v amatérském sportu, tomu přidává pak takové finální koření do koktejlu nepochopení biochemie tréninku. Reálně to vidíme popularitou VO2max… ale o tom zase jindy 🙂