Kolikrát jste už slyšeli větu typu: „Dnešní děti jsou jiné. Dřív to takhle nebylo.“ Možná ještě častěji přichází povzdechy ve stylu: „S těmi telefony, sociálními sítěmi, oni už nemají výdrž, nemají motivaci.“ Jenže tohle není nic nového – podobně mluvili staří Řekové, Římané a nejspíš i Egypťané. Vždycky byla tendence označovat novou generaci jako „horší“ – línější, slabší, méně disciplinovanou.

Generace se mění – a my musíme změnit přístup

Společnost se posouvá a tempo těchto změn je dnes rychlejší než kdy dřív. Zatímco ještě před deseti lety jsme si hráli s tlačítkovými telefony, dnes umí většina dětí intuitivně ovládat umělou inteligenci. Nejde o to, že by se mladí změnili k horšímu – mění se prostředí, ve kterém vyrůstají.

My jako trenéři a rodiče máme na výběr – buď budeme nadávat na nové podmínky, nebo se jim přizpůsobíme a budeme hledat nová řešení.

Kouření, které bylo „normální“

Ještě před několika dekádami jste mohli běžně koupit kokain v lékárně, cigarety se propagovaly coby součást svobody a Marlboro kovboj byl vzorem. Pamatujete dobu, kdy každá restaurace byla zakouřená a po večeru venku jste museli všechno oblečení hodit do pračky?

Dnes je kouření na okraji společnosti. Ale než jsme se k tomu dopracovali, trvalo to desítky let. A úplně stejně je to i s dnešními digitálními návyky. Jen místo cigarety máme v ruce mobil – a bohužel to na náš mozek působí dost podobně.

Mobilní telefon jako “nová cigareta”

Dnešní mladí přijdou do společnosti – a hned vytáhnou telefon. Nejsou přítomní. A pokud tohle přeneseme do tréninkového prostředí, dostáváme se k naprosto zásadnímu poznatku:

Dívání se do telefonu během tréninku má stejně negativní dopad jako kouření cigarety během cvičení.

Mozek je neustále vytrháván z koncentrace, chybí klidová fáze, odpočinek i hlubší zapojení do procesu. A trénink tak ztrácí efekt, přestože technika, váhy a opakování mohou být “v pořádku”. Vše se bortí právě kvůli nepozornosti a přerušení mentálního zapojení.

Mýty o řešeních: Omezit telefon na „dvě piva denně“

Pokusy o omezení často míří špatným směrem. Říct dítěti: „Můžeš být na telefonu dvě hodiny denně“ je jako říct: „Můžeš vykouřit půl krabičky denně, ale ne víc.“ Závislost totiž nemizí, jen se prohlubuje čekáním na další dávku.

Navíc, každé technologicky zdatné dítě si umí zákaz obejít – přes jiný mobil, jinou Wi-Fi, jiné aplikace. A ruku na srdce, kolikrát jsme to my sami taky někdy udělali? Zakazování bez pochopení problému často vede jen k lepšímu triku, jak obejít pravidla. Tohle není cesta.

Co tedy funguje?

Klíčem není zákaz, ale vědomá práce se změnou prostředí – stejně jako jsme přestali trénovat na běžkách, když přestalo sněžit. Změna klimatu → změna metodiky.

Místo zimních běžek dnes více najíždíme kilometry na kole. Je to lepší? Je to horší? Je to jiné. Tepová frekvence je jiná, doba zátěže je jiná, svalové skupiny jsou jiné. Trenér se musí přizpůsobit. Stará metodika, stará čísla o najetých kilometrech prostě už neplatí.

Úplně stejně musíme přemýšlet i nad vlivem digitálních návyků. Není to jen o tom, jestli má mladý sportovec dost objemového tréninku. Je to o tom, jestli jeho mozek vůbec vnímá, že trénuje.

Co může pomoci?

  • Vysvětlovat souvislosti (dopamin, závislost, snížení výkonnosti)
  • Vytvářet zóny bez mobilu – ne jako zákaz, ale jako prostor pro soustředění
  • Dát příklad (ano, i my dospělí), že dokážeme být „offline“
  • Rodič na kole bez helmy? velmi obtížně budou vozit helmu děti
  • Pracovat s dětmi jako partneři – ne jako dozorci
  • Zavádět nové formy tréninku, které reflektují moderní realitu.

Závěr: Nechme si stesky, pracujme s tím, co máme

❝ Není to o tom, že dnešní mládež je horší. Je jen jiná. A my jsme ti, kdo se musí přizpůsobit. ❞

Změna není problém. Problém je, když na ni nereagujeme.

Pokud chceme být dobrými trenéry a vychovat zdravé, výkonné a vyrovnané mladé lidi, nestačí nadávat. Musíme tvořit nové přístupy, hledat nové cesty a přestat se ptát, proč to není jako dřív. Protože nikdy už nebude. A to je v pořádku.

Pokračování článku