Budeme mít nové ministerstvo sportu. Co to pro nás vlastně znamená?

Když se v roce 2019 zaváděla Národní sportovní agentura (NSA), přebírala agendu z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Cílem tehdy bylo zjednodušit a zprůhlednit financování sportu, které bylo dlouhodobě kritizováno – zejména po kauze okolo Sazky a České unie sportu. Předsedou nové agentury se stal Milan Hnilička, poslanec za hnutí ANO.

Jenže už v samotném začátku se ukázalo, že přechod agendy nebude hladký. Vyhlašování a vyřizování dotačních programů se brutálně zpozdilo, a v roce 2020 tak svazy i kluby dostávaly peníze s několikaměsíčním zpožděním. Pro mnoho malých klubů to znamenalo existenční problémy, některé dokonce zanikly. Řada z nich musela překlenout období z vlastních zdrojů nebo z půjček. Mnoho menších klubů ukončilo bohužel činnost.

Zmatek panoval i v kompetencích – nikdo přesně nevěděl, co bude dělat ministerstvo a co agentura. Já osobně jsem tehdy řešil certifikaci vzdělávacího programu pro trenéry – nejprve na ministerstvu, následně na sportovní agentuře – aby se celá agenda po čase opět vrátila zpět na ministerstvo.

Celý proces doprovázely neustálé změny pravidel, metodik i formulářů, které se upravovaly „za pochodu“. Program „Můj klub“, na kterém stojí většina mládežnického sportu, měl dlouho nejasné podmínky, žádosti se vracely a musely se přepracovávat. Elektronický systém nefungoval spolehlivě – docházelo ke kolapsům, data se neukládala a část formulářů se zpracovávala ručně. Termíny uzávěrek se proto opakovaně posouvaly.

Nová agentura byla navíc personálně prázdná a snažila se přetahovat zkušené úředníky z ministerstva. To se někdy podařilo, jindy ne – a výsledkem bylo celkové zpomalení chodu obou institucí. Dodnes přitom nejsou zcela vyjasněné kompetence, kdo co financuje a za co vlastně odpovídá.

Situaci tehdy vůbec nepomohl covid, který přišel krátce po vzniku agentury. Do systému, který byl už tak přetížený, se najednou dostaly kompenzační programy, a chaos byl dokonán.

Myšlenka oddělit sport od školství byla jistě dobře míněná, ale první dva roky přinesly spíše chaos, zpoždění a nejistotu. Pro domácí sport to byla – bez nadsázky – malá katastrofa, podobná kdysi kolaps Sazky.

A teď, když se chystá zavedení nového ministerstva pro sport a prevenci, je na místě otázka: přinese to konečně stabilitu, nebo další vrstvu byrokracie?

Protože sport, a zejména sport mládeže, zůstane vždy nějakým způsobem navázán na školství. A pokud se přidá ještě nové ministerstvo, vznikne nám třetí subjekt, se kterým budou muset kluby komunikovat.

Dobrá myšlenka může snadno ztroskotat na špatné realizaci. A český sport už má s tímto scénářem bohužel své zkušenosti. Tak se všichni modleme, ať to dobře dopadne. “Chtěli jsme to udělat dobře, ale dopadlo to jako vždycky“, je bohužel věta, kterou bych nerad slyšel zrovna u tolik potřebného ministerstva. Sportovní i stravovací návyky jsou u nás strašné.

Mimochodem, právě jsem na MS na dráze kategorie Masters. A jestli to je něco, tak reklama na zdravý životní styl. Sportovci zde se dají shodit, že si “na stará kolena něco dokazují“, ale ono to často říkají lidé na pohovce a s pytlíkem brambůrků v ruce.

V jistém věku má průměrný obyvatel naší kotliny problém udržet moč. Ale na této akci se o sebe lidé starají a předvádí neskutečné výkony.

My totiž to ministerstvo pro zdravý životní styl neskutečně potřebujeme.

Bojím se ale, aby to neskončilo jen u bojů úředníků o kompetence mezi agenturou a dvojicí ministerstev. A když přidáme onu prevenci, bude tam i zdravotnictví jako třetí ministerstvo.

Situace jak vyšitá pro nové formuláře.