Když opakování gest nevede k výsledku

V historii tréninku – a nejen sportovního – se opakovaně setkáváme s jevem, kdy jevící se úspěch metod vede k jejich bezmyšlenkovitému napodobování. Jenže – je rozdíl mezi příčinnou souvislostí a náhodnou korelací.

Jedním z nejlepších ilustrativních příkladů tohoto zmatení pojmů je tzv. cargo kult. Po druhé světové válce si domorodci na některých pacifických ostrovech všimli, že americká letadla přivážela zásoby a dary – a že jejich příletu předcházelo pobíhání vojáků s vlaječkami. Po válce, když letadla zmizela, začali domorodci napodobovat gesta letištních operátorů v naději, že tím přivolají další letadla. Letadla ale nepřiletěla. Chyběla totiž příčina – nikoli mávání vlaječkami, ale globální logistika americké armády.

Ve sportovním tréninku jsme mnohdy úplně stejní – napodobujeme formu, ale nerozumíme funkci.

Analýza pouze přeživších: Když sledujeme jen to, co fungovalo

Další často citovaný příklad se týká analýzy průstřelů na letounech RAF. Inženýři se na základě map průstřelů snažili navrhnout zpevnění konstrukce. Jenže – analyzovali pouze letadla, která se vrátila z mise. Tedy ta, která přežila. Ne ta, která spadla.

Co z toho plyne? Úspěch metody není nutně daný tím, co vidíme – ale často tím, co přehlížíme. A právě to je problém většiny „osvědčených tréninkových metod“.

Tréninkové tabulky a klimatická realita

Zatímco dříve bylo normální „najet“ v zimě tisíce kilometrů na běžkách, dnešní klimatická realita tuto variantu dramaticky omezuje. Staré tabulky stále počítají s tím, že základní vytrvalostní objem byl odpracován v nízké intenzitě a nespecifickém prostředí – dnes ale trénujeme jinak. Často na kole, často v interiéru, často ve vyšších intenzitách.

A výsledek? Přetěžujeme systém, který není připravený. Nahrazujeme všeobecný pohyb (běh, běžky, hry) „kvalitním“ sweetspot tréninkem – který ale funguje jen tehdy, pokud na něj máme připravené tělo.

Sweetspot jako slepá ulička?

Sweetspot (Zóna 3, submaximální výkon) je populární metoda – na papíře ideální: intenzita není příliš vysoká, ale už vede ke zlepšení. Jenže právě tady vzniká problém – mladí sportovci (a často i dospělí) nemají aerobní základ, který by tento typ zátěže umožnil efektivně absorbovat.

Výsledkem není zlepšení, ale přetížení a nástup kompenzačních mechanismů – a fyzioterapeutické intervence.

Naopak při relativně malých časových dotacích, což je běžné zejména u amatérů, je to nejlepší způsob jak se zlepšit.

Tréninkové analogie: Ne každé mávání přivolá déšť

Rád při přednáškách používám analogii „dešťových šamanů“ – rituály se prováděly, když přišel déšť. Neznamená to ale, že by šaman déšť přivolal. A stejně tak, že sportovec vyhrál závod, neznamená nutně, že jeho trénink byl správně postavený.

Co když vyhrál navzdory tréninku? Co když měl výjimečnou genetiku, podporující prostředí, nebo jen dobrý den?

Nepřebírejme metody bez kritického zkoumání. To, že něco fungovalo jinde, neznamená, že to bude fungovat i nám. Kontext, prostředí, předchozí zkušenosti – to vše je součást rovnice.

Trénink není sled cvičení, ale logická stavba postavená na pochopení příčin.

Jinak skončíme jako domorodci na ranveji – sice budeme mávat správně, ale letadla prostě nepřiletí.