Ve sportu se často bavíme o tom, co přidat: více objemu, vyšší intenzitu, lepší posilovnu, lepší výživu, lepší technologii. Jenže realita (a hlavně výsledky) bývají až bolestivě jednoduché: kdo dokáže být dlouhodobě „k dispozici“ pro trénink, ten má náskok – a často větší, než by odpovídalo talentu.

Nemocnost (a obecně zdravotní výpadky) je v tomhle kontextu trochu nefér soupeř. Nepůsobí heroicky. Není to „zranění, co jsem přetrpěl“. Je to prostě týden, kdy místo plánovaného bloku řešíš krk, teplotu, kašel, antibiotika, nebo „jen“ únavu a rozbitý spánek. A přesně tohle je důvod, proč se v moderním performance managementu pořád víc mluví o dostupnosti (availability) než o jednorázových tréninkových rekordech. A máme tu svátky, takže tohle téma je více než živé.

Čísla jsou tvrdá: každý „narušený týden“ snižuje šanci na úspěch

Jedna z nejcitovanějších prací, která to dokáže vyjádřit opravdu přímo, je pětiletá prospektivní studie na elitních australských atletech. Autoři sledovali tréninkový status každý týden a zkoumali vztah mezi výpadky kvůli nemoci nebo zranění a tím, jestli sportovec splnil svůj výkonový cíl na vrcholné akci.

Závěr je „nepříjemně praktický“:

  • Za každý „modifikovaný“ tréninkový týden (tedy týden, kdy je příprava omezená kvůli nemoci/zranění) se šance na úspěch snižovala
  • Sportovci, kteří v přípravném období dokončili víc než 80 % tréninkových týdnů, byli zhruba 7× pravděpodobněji úspěšní

Tohle není „motivace“, to je matematika konzistence: méně výpadků = víc realizovaných tréninkových jednotek = menší chaos v periodizaci = vyšší pravděpodobnost, že se adaptace skutečně stihne „poskládat“ do výkonu.

Důležité upřesnění: studie kombinuje výpadky z nemoci i zranění. Prakticky je to ale přesně ten mechanismus, který řešíš i u nemocnosti: narušení kontinuity a rozbití plánované struktury zátěže. Naopak nezmiňuje vůbec takové ty výpadky, které nejsou moc vidět. Trénink absolvovaný tak nějak napůl, nebo už zmíněné svátky. Tam se část sportovců utrhne ze řetězu v jídle a třeba i v alkoholu.

Proč nemocnost bolí víc než „jen týden volna“

Nemoc často nezpůsobí jen jednu díru v kalendáři. Typicky má tři dopady:

  1. Okamžitý výpadek tréninku – to je ta viditelná část.
  2. Zpoždění nebo zkrácení plánovaného bloku – periodizace se začne „lámat“, protože tělo není ve stavu, kdy můžeš navázat tam, kde jsi skončil.
  3. Kompenzační hlouposti – sportovec (nebo trenér !!!) se snaží „dohnat“ ztracené. A tím často vytvoří ideální podmínky pro další nemoc / přetížení / zranění.

Z pohledu výkonnosti má nemocnost jednu specifickou záludnost: u řady sportů ti nevezme jen objem, ale hlavně kvalitu intenzit. A intenzity jsou přesně to, co se blbě replikuje „kdykoli později“. Když se netrefíš do správného okna, přesuneš celý vrchol, nebo ho nedoladíš vůbec.

Z epidemiologických dat v elitním sportu víme, že nemoci nejsou rarita a mají nezanedbatelný podíl na zdravotní zátěži sezóny. Například prospektivní sledování britských olympijských atletů mapuje výskyt nemocí a zranění napříč sezónami a ukazuje, že „illness surveillance“ patří do stejné kategorie řízení rizika jako zranění. Nedávno proběhlo na webu ČSC oznámení o spolupráci s prof. Vítkem – nezapomenu jednu z prvních přednášek, kterou měl  pro cyklisty a zmínil fakta o očkování a stavu protilátek. I naši sportovci toto řeší prakticky měsíce/roky dopředu (!).

To je důležité i psychologicky: cílem není udělat z lidí hypochondry. Cílem je přijmout, že nemocnost do sportu patří – a řídit ji stejně systematicky jako trénink.

Co s tím prakticky: 5 principů, které z nemocnosti udělají „řízený problém“

Tady se přirozeně potkává věda se „školou praxe“, kterou (což je většinové téma mé knihy) často rozhodují detaily: plán, který přežije realitu, je lepší než plán, který je dokonalý na papíře.

1) Měř „dostupnost“, ne jen kilometry a watty

Zaveď si jednoduchý ukazatel: % dokončených týdnů (nebo % splněných klíčových jednotek). Přesně tenhle typ metriky se ukázal jako silně spojený s úspěchem ve zmíněné studii (>80 % týdnů).

Prakticky: u každého týdne si označ:

  • G (green) – plný trénink dle plánu,
  • Y (yellow) – modifikace (únava/nachlazení/omezení),
  • R (red) – time-loss (prakticky netrénuje).

Za 12 týdnů přípravy okamžitě vidíš, jestli máš „výkonovou“ kontinuitu, nebo jen pár náhodných dobrých týdnů. Tady je krásně vidět, že tato informace se na platformách jako je TrainingPeaks ztratí.

2) Zruš „dohánění“ jako strategii

Ztracený týden není dluh, který musíš splatit úroky. Je to informace o stavu organismu. Dohnat se dá objem. Blbě se dohání čas (biologie adaptace) a zdraví.

3) Uprav pravidla pro návrat do intenzit

Jednoduché pravidlo, které funguje ve vytrvalostních sportech i u intervalů:

  • Po nemoci nejdřív vrať frekvenci a rutinu, až potom intenzitu.
  • První 2–4 dny je cílem „cítit se normálně“, ne „trénovat naplno“.

4) V sezóně plánuj „polštáře“

V reálném světě nejsou bloky 4+1 dokonalé. Pokud víš, že sportovec je náchylnější, dej do plánu mikro-prostor: týden, který lze snadno zkrátit bez rozpadu logiky. To je přesně ten rozdíl mezi plánem, který vypadá odborně, a plánem, který funguje.

5) Minimalizuj rizikové shluky

Nemocnost často leze nahoru, když se potká:

  • vysoká intenzita,
  • špatný spánek,
  • cestování / stres,
  • chlad + vlhko,
  • energie „na hraně“. (pokles váhy!)

Ne vždy je řešení „víc suplementů“. Často je řešení o 20 % míň hrotit ve špatném týdnu – a tím získat o 200 % víc konzistence v měsíci.

Co to tedy znamená do praxe?

  • 1 narušený týden: ještě nic tragického, ale už to něco stojí.
  • 3–4 narušené týdny v klíčové přípravě: už je to systémový problém (ne talentový).
  • 20 % týdnů „mimo“: výkon je často spíš náhoda a dobré načasování než výsledek stabilní přípravy. bjsm.bmj.com

A to je možná nejdůležitější pointa celého článku: prosazení se ve sportu je často soutěž o to, kdo dokáže trénovat konzistentněji, ne o to, kdo má nejhezčí jeden trénink na Stravě a nejlepší reels na Instagramu.


Trénink není jen o přidávání. Je i o ochraně schopnosti trénovat zítra.

A nemocnost do toho patří. Ne jako výmluva, ale jako proměnná, která má své mechanismy, své spouštěče a hlavně – své řízení.