Když se dnes mluví o vzdělávání trenérů v cyklistice, většinou se bavíme o výkonu.
FTP, zóny, wattové limity, tréninkové dávky, periodizace. To všechno jsou důležitá témata – ale jen část reality.

Problém je, že většina současného vzdělávání trenérů je postavená téměř výhradně na „hard skills“, tedy na tom co trénovat.
Zatímco to podstatně důležitější – jak trénovat lidi – zůstává na okraji.

A právě v kontextu náboru by se tento problém výrazně zvětšil. Aktuálně dostaneme do rukou v zásadě „cyklisty“. V případě úspěšného náboru se budeme potýkat s naprostými nováčky. A je třeba s tím počítat.

Trenér není jen tvůrce tréninkového plánu

Máme tendenci si pod pojmem „trenér“ představit někoho, kdo:

  • ladí tréninkový plán,
  • řeší objemy a intenzity,
  • optimalizuje výkon.

Jenže realita v mládežnické cyklistice je úplně jiná.

Trenér ve skutečnosti denně řeší:

  • že Karlovi se nechce na trénink,
  • že Tomáš jezdí jen proto, že to chtějí rodiče,
  • že někdo trénuje příliš, ale trenér na to nemá reálný vliv,
  • že sportovec přijde na trénink nevyspalý, špatně najedený a přetížený školou.

A v tu chvíli je úplně jedno, jestli trenér perfektně rozumí FTP.
Pokud neumí komunikovat, vysvětlovat, motivovat a nastavovat hranice, systém se dřív nebo později rozpadne.

Díky tomu, že se dlouhodobě pohybuji ve vzdělávání trenérů, vidím jednu věc naprosto jasně:
základy pedagogiky sportu mnoho trenérů jednoduše nemá.

Ne proto, že by byli špatní lidé nebo líní.
Ale proto, že:

  • je to nikdo neučil,
  • systém to po nich dlouho nevyžadoval,
  • předpokládalo se, že „kdo umí jezdit, umí i trénovat“.

Jenže neumí.

Pedagogika sportu není:

  • poslat dokument,
  • dát prezentaci,
  • natočit video.

Pedagogika je živá práce s lidmi, s emocemi, s očekáváními, s konflikty.

A to se nedá naučit pasivně. Tohle je jeden ze základních problémů všech online kurzů.

Velmi často se objevují kurzy a nápady ve stylu:

„Tak jim to napišeme.“
„Tak jim to natočíme.“
„Tak jim dáme online kurz.“

Jenže v praxi se děje přesně tohle:

  • trenér to vnímá jako nevyžádanou radu,
  • každý si z toho vezme jen to, co se mu hodí,
  • nic se systémově nezmění.

Pedagogické dovednosti nejdou naroubovat shora.
Nejde říct: „Takhle to dělej.“

Stejně jako v politice – člověk, který se považuje za středového, se v extrémním prostředí začne chovat extrémně, aniž by si to uvědomoval.
Ne proto, že by se změnil on, ale proto, že se změnilo okolí a normy.

A přesně tohle se děje i ve sportu.

Další velké nedorozumění je představa, že trenér má plnou kontrolu nad:

  • objemem tréninku,
  • strukturou sezóny,
  • regenerací sportovce.

Ve skutečnosti:

  • tvar sezóny určuje závodní kalendář,
  • rodiče často určují, kolik a kdy se trénuje,
  • školní systém do toho vstupuje čím dál víc.

Přitom na kalendářní kongres, kde se rozhoduje o tom nejzásadnějším, se nás sejde žalostně málo.

To není selhání jednotlivců.


To je selhání komunikace.

Každý často vidíme jiný cíl. Někdo má kalendář jako prostředek k zisku UCI bodů a jiný jako prostředek k náboru či podporu chodu oddílu. Pokud se jeden baví o koze a druhý o voze, těžko najdeme společnou řeč.

Reálně sport dělají z velké části nadšenci, zejména u menších dětí. Na všech konferencích se řeší, že u malých mají být ti nejlepší trenéři. Ale ve finále trénuje nováčky v mnoha oddílech každý rok někdo jiný. Nadšence  nicméně zaměstnat nějakou administrativou? To prostě nejde, nemají na to čas. Věnují se tréninku po práci, takže nějaké schůzování je brutálně obtížné – a často interpretované jako nezájem o věc. Tak to ale není.

Řešením problémů není neustálé spoléhání na vertikální podobu vzdělávání. Tedy spoléhání se na práci svazů, federací, ČOV či libovolné zastřešující organizace.

Ne:

  • „svaz → oddíly“,
  • „expert → posluchač“.

Ale:

  • trenér ↔ trenér,
  • oddíl ↔ oddíl,
  • sdílení konkrétních situací, ne ideálních modelů.

Kooperace mezi oddíly a trenéry je mnohem silnější, jak výše uvedené posílání videí a dokumentů „tam dolů“. Pokud mi totiž přistane v mailu nějaký text, kde mi z ČOV budou radit jak dělat nábor, maximálně mě tak naštvou. Ono často totiž trenéři ví co mají dělat, jen někdy chybí drobné ceny pro účastníky. Jinde chybí brigádníci – zajít do školy je totiž fajn nápad, ale děje se v pracovní době. Takže sehnat dospělé je těžké. A děti také.

Nejednou je krásně vidět, že máme ve sportu málo „full-time“ pracovníků.

Velmi často se dostávám do situace, kdy vím přesně, co by bylo ideální trénovat, ale jiný faktor to celé ohne jinam.
A právě o tom se musí mluvit.

Jedním z klíčových pojmů kooperativního vzdělávání je podpora.

Ne kontrola.
Ne hodnocení.
Ne audit.

Ale:

  • možnost si říct: „Hele, tohle řeším, jak to máte vy?“
  • možnost slyšet reálné zkušenosti, nejen metodické poučky,
  • bezpečné prostředí, kde není trenér „špatný“, ale v procesu učení.

Podpora má smysl pouze tehdy, když:

  • je dobrovolná,
  • je praktická,
  • vychází z konkrétních situací,
  • není spojena s trestem nebo hodnocením.

Velkou část školení vedu tak, že sdílíme poznatky. Každé místo je originál a společně často vymyslíme nějaké akce, které v daném místě dávají smysl. Bohužel pojetí podpory sportu je dnes spíše soutěžní – ke kooperaci nás nic moc netlačí, spíše naopak. Každý se snaží urvat z celého koláče co nejvíce prostředků, což příliš nepomáhá sdílení znalostí s ostatními.

Online platforma ano – ale aktivní, ne pasivní

Nicméně nějaká online platforma pro mladé trenéry by dávala obrovský smysl.
Ale ne jako knihovna PDF.

Musí to být:

  • místo pro sdílení případů,
  • místo pro diskusi,
  • místo pro tematické bloky (nábor, rodiče, motivace, výživa, přetížení),
  • místo, kde se řeší to, co trenéry skutečně pálí.

Obsahová databáze má smysl pouze jako opora praxe, ne jako náhrada za ni:

  • videa – krátká, situační, ne akademická,
  • metodiky – jednoduché, aplikovatelné,
  • závodní plány – s vysvětlením proč, ne jen jak,
  • onboarding programy – pro nové trenéry i rodiče.
  • Příběhy – co se nám podařilo, co jsme jak dělali

Závěr: změna, která rozhodne o budoucnosti

Pokud chceme zachytit generační vlnu, kterou může přinést Tour de France 2029,
musíme přestat vychovávat jen „techniky výkonu“ a začít systematicky vychovávat pedagogy sportu.

Nejde o to vědět víc.
Jde o to lépe pracovat s lidmi. A spolupracovat mezi sebou. Navzdory systému, který nás k tomu nemotivuje. Už jen takové přestupy mezi oddíly dokážou vygenerovat mnoho zlé krve, což všichni víme. Ve finále jestli něco dokáže odradit nové trenéry od práce ve sportu, je to právě zacházení silnějších s těmi slabšími – „Jak s kusem hadru“.

Ale spolupráci se nenaučíme z prezentace.


To se naučíme jedině společně – sdílením reality, chyb, slepých míst i funkčních řešení. Možná i slušností, zejména u těch přestupů. Protože zdravé prostředí u nás, napříč sporty, rozhodně nemáme.

Kdyby se tohle podařilo, spolupracovat napříč oddíly, dokázalo by to změnit českou cyklistiku víc než jakákoliv wattová zóna.

Matematika a finance na pozadí

Říká se, buďme přáteli a v penězích ať máme pořádek. Mladý začínající trenér či oddíl začne nějak fungovat. Získá i nějakou tu dotaci od NSA, kde se rozděluje od jednoho do čtyřech tisíc korun za sportovce. Investuje do vzdělávání, investuje do náboru – to vše něco stojí.

A systém u nás je postavený tak, že je prostě výhodnější tento slabší oddíl „vykrást“ a sesbírat si příspěvek v budoucích letech. Ale bez investic do náboru. Bez investic do tvrdých začátků těchto sportovců.

Vždy se najde i nějaký ten oddílový sponzor, takže každý jeden sportovec pomáhá tím, že je trošku vidět. A proto má svou hodnotu, která je očividně v malých desítkách tisíc.

Což jsou přesně ty peníze, které vedou k odmítání spolupráce a posílání sportovců či znalostí dál.

Je až neuvěřitelné, že kvůli malým desítkám tisíc si blokujeme často sdílení znalostí a zkušeností napříč celým sportem. V porovnání s rozpočty svazů a investicemi do vzdělávání v řádech i milionů je to až neuvěřitelné.

Dokud si tenhle problém interně nevyřešíme, nikdy se nemůžeme pustit do výrazného náboru, protože reálně nedává moc prostoru pro růst – je extrémně demotivační.

Mimo jiné je to důvod, proč prakticky zmizely malé regionální kluby.

Které ale pro celý systém potřebujeme vlastně nejvíce.