Dnes tak nějak kutečně blog…

Když jsme před časem seděli na kalendářním kongresu a řešili letošní Olympiádu dětí a mládeže, měl jsem vlastně radost. Dráhová cyklistika je zpátky. A to je dobře.

Dlouhodobě jsem přesvědčený o jedné věci – mladí sportovci, ať už žáci nebo kadeti, by měli projít co nejširším spektrem disciplín. Pokud je něco metodicky špatně, tak je to dvanáctiletý specialista. V tomhle věku se má sbírat zkušenost, ne zavírat dveře.

Realita je ale trochu složitější. Velodromů je u nás málo a dostat se na ně není vůbec jednoduché. Kalendář je nabitý a prostor prakticky neexistuje. O to větší smysl dává každá příležitost, kdy můžeme dostat děti na dráhu – a Olympiáda dětí a mládeže je přesně ten moment.

Logicky jsme řešili, že spousta dětí s dráhou nemá žádnou zkušenost. Nabízelo se udělat kvalifikační závody. Jenže kam je dát, když není místo? Nakonec jsem v takovém lehkém pohnutí mysli souhlasil s tím, že je „přilepíme“ k víkendům, kdy pořádáme velké závody – první víkend Grand Prix Junek Velodromes a druhý víkend Grand Prix Framar.

Což na papíře zní jako dobrý nápad.

V realitě to znamená, že do dvou víkendů, které mi samy o sobě dokážou zaplnit veškerý čas už od února, přidáš další vrstvu organizace. Tyhle závody jsou primárně pro elitní cyklisty a jejich příprava je extrémně náročná – komunikace se závodníky, ubytování, logistika, drobnosti, které nikdy nejsou drobnosti.

A do toho připravuješ celý areál po zimě.

A do toho stavíš.

Protože na Třebešíně jsme v permanentní rekonstrukci. Vždycky je někde beton, který zrovna schne, hromady dřeva, které se za týden použijí jinde, a věci, které čekají na další krok. Na druhou stranu právě tahle „hyperaktivita“ má i svůj efekt – oddílem projde přes 500 sportovců ročně, velodrom žije, přibývají individuální tréninky, lekce, kurzy… a pomalu se blížíme k nějaké formě soběstačnosti.

I když ta cesta je ještě dlouhá.

Další realita přišla ve chvíli, kdy jsme zjistili, že v republice pravděpodobně nemáme dost malých dráhových kol. My na velodromu jich máme relativně dost, protože dlouhodobě investujeme právě do dětských kol, ale to neřeší celý problém.

Nemáme infrastrukturu na jejich masové půjčování. Nemáme kapacity na takový nápor.

V posledních týdnech jsme jeli prakticky na maximum. Rezervovala se každá hodina, tréninky běžely ráno, odpoledne, večer, víkendy… velodrom byl plný nejen našich sportovců, ale i všech, kteří si chtěli dráhu vyzkoušet.

A do toho jsme začali improvizovat.

Interní e-shop, který jsme původně používali jen na oblečení, se postupně stal nástrojem pro prodej knih… a nakonec i pro rezervaci kol. V zimě jsme řešili klasické e-shopové problémy – vratky, nedoručení, komunikaci se zákazníky – což pro nás byla úplně nová disciplína.

Podobné to bylo i s koly. Nakonec jsme všechna dostupná kola dali do systému, ale tím práce teprve začala. Každé kolo bylo potřeba připravit, nastavit převody podle kategorií, zkontrolovat, doladit.

A hlavně – udělat to tak, aby první kontakt sportovce s dráhou byl dobrý.

To znamená hezké omotávky, funkční kolo, pocit „tohle dává smysl“.

Což v praxi znamenalo desítky telefonátů denně. Rekord je 39 jen s tématem ODM!. Poslední dny a týdny byly v podstatě jen o nominacích na ODM. A tady se musím omluvit všem, kterým jsem nezvedl telefon – byly chvíle, kdy jsem nebyl schopný říct souvislou větu, aniž by mi nezačal zvonit další hovor.

Na druhou stranu je to vlastně dobrá zpráva.

Sportovci chtějí sportovat. To je základ.

Po nedávném podcastu s Josefem Dlohošem a po všech zkušenostech z posledních měsíců mám v hlavě několik konkrétních návrhů, které chci otevřít na nejbližším výkonném výboru. Resp email jsem dnes poslal. Téma je vykopnuté, tak uvidíme jak to dopadne.

Směr je jasný – méně specializace v mládežnickém věku a více komplexních cyklistů.

Teď nás ale čekají dva víkendy, které budou… řekněme intenzivní.

Světový pohár se blíží a já jen doufám, že to nějak přežiju a že se nám celá akce podaří. Aby všechno fungovalo, připravil jsem ještě na dnešní večer krátkou konferenci pro nováčky, kde jim vysvětlím, jak to na dráze chodí.

Protože jedna věc je jistá – čím víc lidí na dráze, tím větší chaos.

A zároveň tím větší smysl.