Když se dnes mluví o tréninku vytrvalostních sportovců, velmi často se debata okamžitě zúží na intenzity, zóny, watty, tepové frekvence a přesné vymezení toho, kde končí a začíná jaká zóna. Jenže právě tahle posedlost přesností nás často odvádí od úplně základní myšlenky – to nejdůležitější se odehrává tam, kde se vlastně „nic neděje“. V zóně, která je tak lehká, že ji máme tendenci považovat za bezcennou.

A přitom je to přesně naopak.

Zóna jedna není primárně tréninková zóna. Zóna jedna je způsob pohybu. Je to odpověď na základní otázku tréninku života a tak vůbec. Je to intenzita, ve které je tělo schopné fungovat dlouhodobě, opakovaně, den za dnem, bez potřeby regenerace, bez stresu, bez toho, aby si bralo úvěr z budoucí výkonnosti. A právě proto je také zónou, která v sobě nese největší potenciál objemu.

To zásadní ale je pochopit, že trénink nezačíná na kole, na běžeckém pásu či ergometru nebo v přesném tréninkovém plánu. Zóna jedna začíná ve chvíli, kdy ráno vstaneme a začneme se hýbat. Když jdeme pěšky do práce. Když venčíme psa. Když jdeme po schodech místo výtahu. Když se projdeme večer venku, aniž bychom tomu říkali trénink. To všechno je zóna jedna. A právě tady se často „láme chleba“.

Instagram je po svátcích plný srovnání, kolik energie má káva s mlékem a kolik bez. Rozdíl je měřitelný kaloriích, ale je to také cca 20minut chůze. 20minut pohybu. Nesezení na zadku.

Velká část rekreačních i výkonnostních sportovců dnes paradoxně netrpí nedostatkem tréninku, ale nedostatkem základního pohybu. Mají tři, čtyři, někdy i pět strukturovaných tréninků týdně, ale zbytek dne prosedí. A pak se diví, že zóna dvě „nefunguje“, že se v ní rychle unaví, že je stojí příliš mnoho sil, že nestíhají regenerovat.  Ve skutečnosti ale není problém v zóně dvě. Problém je v tom, že nemají postavený základ, na kterém by mohla stát.

Je rozdíl mezi sportem a pohybem. Není to často o tom, kolik a jak kvalitně „odsportujeme“. Ale jak hodně toho „odpohybujeme“.

Pokud má člověk za den pět tisíc kroků, což je zhruba hodina běžné chůze, neudělal žádný trénink. Udělal ale něco mnohem důležitějšího – vytvořil prostor pro to, aby trénink vůbec mohl existovat. Objem strávený základním pohybem totiž neurčuje jen kalorický výdej nebo „aktivitu dne“. Určuje, jaké množství stresu je tělo schopné dlouhodobě zvládnout. A právě tady se odemyká možnost systematického tréninku v zóně dvě. Jenže dnešní mantra, třeba deset tisíc kroků denně – to vlastně není žádný pořádný pohyb. I tak je to totiž strašně málo.

Zóna dvě totiž není první patro domu. Zóna dvě je až patro nad přízemím. A tím přízemím není lehký trénink, ale běžný, každodenní pohyb. Pokud chybí, celý dům stojí na vodě. Člověk se pak snaží trénovat aerobně, ale ve skutečnosti se jen pohybuje v permanentní šedé zóně – příliš rychle na to, aby to bylo regenerační, a příliš pomalu na to, aby to bylo skutečně rozvojové.

Neefektivně pak sportovci tráví hodiny a hodiny na kole, když by je vlastně bavilo jezdit rychle, ale nemohou. Protože do školky před lety jezdili autem. Pak do školy. A dnes do práce. Tohle se totiž nebuduje měsíce ani roky. Tohle se buduje dekády.

Schopnost trávit hodiny v nízké intenzitě není otázkou disciplíny, ale životního nastavení. Sportovec, který je zvyklý se hýbat celý den, nemá problém jet v zóně dvě lehce, ekonomicky a s pocitem rezervy. Sportovec, který se hýbe jen tehdy, když „má trénink“, bude mít tendenci každou aktivitu zrychlovat, protože jeho tělo na objem jednoduše není adaptované.

A právě proto je zóna jedna místem, kde se odehrává skutečná magie. Ne proto, že by sama o sobě zázračně zvyšovala výkon, ale proto, že vytváří kapacitu. Kapacitu pro trénink. Kapacitu pro regeneraci. Kapacitu pro dlouhodobý rozvoj bez neustálých výpadků, nemocí a zranění.

Trénink tedy nezačíná intervalem. Nezačíná ani dlouhou vyjížďkou. Trénink začíná tím, že se jdu projít. Že mám nachozené základní objemy. Že se hýbu každý den tak, aby pohyb nebyl výjimkou, ale normou. A teprve na tomhle základu dává smysl řešit, kde přesně leží hranice mezi zónou jedna a dvě. Protože bez něj žádná hranice vlastně neexistuje.

Jinými slovy – než začneme řešit, jak trénovat, musíme se znovu naučit se hýbat. A to je možná ta nejdůležitější trenérská myšlenka, kterou si dnes často odmítáme připustit.

Takže když náš nový ministr řeší, aby lidí chodili do schodů – to je pardoxně často až příliš intenzivní pohyb. Potřebujeme dostat lidi na chodníky, na houby do lesa a pěšky do škol, školek i prací.

Schody si nechte až na trénink.