(poznámka úvodem: dnes je jeden článek pro dva druhy čtenářů z různých sportů. Protože základní principy mají všichni stejné.)

Bez jasných cílů nelze nic smysluplně plánovat

Každý úspěšný proces – a sport není výjimkou – začíná definováním cílů.
Nejčastější chybou sportovců, trenérů i organizátorů je, že si buď žádné cíle nestanoví, nebo jsou tak obecné, že postrádají reálnou využitelnost. Všichni už jsme někdy slyšeli, že někdo „chce být lepší“ nebo „chce trénovat, aby byl dobrý“. Ale co to konkrétně znamená?

  • Znamená to uběhnout kilometr za 4 minuty?
  • Znamená to vyběhnout kopec, který zatím vždy zlomil naše morální síly?
  • Znamená to zlepšit zónové překážky či zrychlit v rovinkách u psích sportů jako je agility?

Každé takové konkrétní vymezení má přímý dopad na volbu tréninkových prostředků – zda posilovat, redukovat hmotnost, zlepšovat techniku nebo rozvíjet rychlost. A právě proto by prvním krokem metodického přístupu mělo být zodpovězení otázky:

Čeho vlastně chceme dosáhnout a jak to změříme?

Nejde ale jen o to malé měřítko, denní rozvrh. Začíná se u celkového komplexního pohledu, kdy plánujeme na měsíce i roky dopředu.

Dnes nebudu potřebovat příliš analogií. Budu používat cyklistiku a agility (sport kde na ploše překonává překážky družstvo psovod-pes). Cyklistika je „můj“ sport, agility dělá manželka.

Význam plánování závodního kalendáře

V praxi začíná každý sportovní rok plánováním závodního kalendáře. Bez ohledu na to, zda se jedná o cyklistiku nebo agility, sportovec i trenér sestavují program tak, aby podporoval dosažení vytyčených cílů.

Například – pokud je cílem dostat nováčky do závodního režimu, měl by první závod sezóny nabídnout rovnější profil, který umožní širokému startovnímu balíku získat závodní zkušenost ještě před tím, než přijde první rozhodující kopec.

Kvalifikační závody všech sportů by pak měli co nejvíce odrážet podobu sportu jaká se bude dít v místě, kam se sportovci kvalifikují.

Praktické příklady z praxe:

  • Cyklistika – Když jsem letos komentoval obtížnost prvního závodu Českého poháru, nespočívalo to v tom, že by trať byla špatná. Pro zkušené (juniorské) závodníky skvělá, ale pro první závod sezóny pro žáky naprosto nevhodná. Výsledkem byla eliminace velké části startovního pole daleko před cílem. Všichni nováčci, které jsem do týmu nabral přes zimní pauzu jeli v hlavní skupině pár desítek metrů. Byl to neskutečně neefektivní víkendový závod.
  • Agility – Kvalifikace často neodráží to, kam se tým má kvalifikovat. Aktuálně jsem na WAO, kde se běhá venku na písku a na parkurech s větší vzdáleností překážek. Kvalifikace ale probíhala uvnitř a na umělém povrchu. Pořádat kvalifikace společně na MS, ME i na MČR také nedává příliš smysl, protože obtížnost a podoba závodů, kam se týmy kvalifikují je naprosto jiná. Už jen povrch závodů na MS a ME je naprosto jiný a i přes rozdílná kvalifikační kritéria je společný kvalifikační závod problematický.
  • Platí to všeobecně. O nominační kritéria se bojuje v každém sportu.

Role pořadatelů a absence metodického zadání

V současnosti je bohužel běžné, že pořadatel nedostává žádné konkrétní zadání.
Závody organizuje podle vlastních možností – jak termínově, tak organizačně. Sám to vím velmi přesně, protože mezinárodní závody pořádám v termínech a podobně, jaká mi vyhovuje organizačně. A protože organizace sportovních akcí je nesmírně náročná, většinou se jakákoli kritika setkává s obrannou reakcí:
„Tak si to udělej sám.“
„Buď rád, že vůbec něco je.“

Jenže drobná systémová změna, například zadání základních kritérií už při (potenciálním) vyhlašování výběrového řízení na pořadatele, by celý sport významně posunula.

Například:

  • Cíl závodu: umožnit dokončit 90 % závodníků nebo naopak připravit extrémně selektivní závod pro výběr elitních sportovců.
  • Podmínky: rovinatý profil, určitý typ povrchu, velikost parkuru, technická náročnost atd.

Logistika

Všechny uvedené problémy mají své hlubší vysvětlení – logistiku. Na papíře můžeme naplánovat dokonalý kalendář, metodiku i strukturu závodů, ale realita sportovní organizace je často kompromisem mezi tím, co bychom chtěli, a tím, co jsme schopni zvládnout.

Typickým příkladem je přesun prvního závodu Českého poháru na jarní termín z důvodu povodní v loňském roce. Pořadatelé neměli jinou možnost, což ale významně ovlivnilo podobu celého startu sezóny. Obdobně v agility by vznikla situace, kdy by optimální podoba kvalifikací vedla téměř na permanentní každovíkendový kvalifikační závod.

Logistika však není jen o termínech. I malé zásahy, například načasování závodů mimo vrchol turistické sezóny (třeba mimo vinobraní na Moravě), mohou významně zlepšit dostupnost ubytování a celkový komfort závodníků. Takový „out of the box“ přístup by měl být součástí metodiky každého sportu.

Bohužel, v naší sportovní kultuře – snad stále zakořeněné z dob Rakouska-Uherska – milujeme pravidla. Pevné rozpisy startovních listin, nemožnost měnit časový harmonogram během dne, striktní přihlašování dopředu. Přitom zahraniční zkušenosti ukazují, že v mnoha sportech lze přijet na závody bez přihlášky, postavit se na start a pořadatel je ještě rád za každého účastníka navíc.

Tento pružnější přístup je ale vhodný především pro mladší kategorie nebo začátečníky, kde hlavním cílem není výkon, ale zkušenost. Dospělé a juniorské kategorie by však měly být vedeny podle jasné metodiky, kde má profil závodu, typ tratě i soutěžní podmínky smysluplně navazovat na cíle dlouhodobého rozvoje sportovce.

Pro každou věkovou kategorii máme totiž cíl jiný.

Pro žáčky a začínající sportovce chceme spíše jednoduché závody, kdy budou co nejvíce ve skupině a učit se daný sport. „Out of the box“ přístup pak vede třeba k myšlence víkendu jen pro tyto kategorie a protože mají závody krátké, klidně ke dvě startům. Čas se ušetří, když na místě nebudou starší junioři, kteří mohou mít nějaký víkend společně s dospělou kategorií – koneckonců, mistráky tak už mají.

Je snadné podřídit vše logistice – spojit starty kadetů, žáků a juniorů do jedné vlny, zjednodušit organizaci na úkor tréninkového smyslu. Ale tím se dostáváme do pasti, kdy jsou naši sportovci dobří spíš navzdory systému než díky němu.

A to je bod, nad kterým by se měl každý sportovní svaz, pořadatel i trenér opravdu zamyslet.

Při velikosti naší země máme ale skvělou příležitost pro „out of the box“ přístup. Nejsme dostatečně velká země s robustní sportovní infrastrukturou, ale nejsme zase nějaký pidistáteček, kde se všichni znají. Jsme přesně na hranici, kdy už potřebujeme systematický přístup, ale nepřináší nám ještě výrazné benefity.

Často „něco nejde“ z procesních nebo tradicionalistických důvodů. Jen drobným vylepšením by se u nás dalo v mnoha sportech nastolit mnohem lepší prostředí.

Shrnutí?

  • Metodika bez ohledu na logistiku končí na papíře a nic neovlivní.
  • Logistika bez metodiky likviduje smysluplný rozvoj sportovců.
  • Opravdový pokrok nastává tam, kde se tyto dva světy prolnou – kde pořadatelé chápou sportovní cíle a systém chápe limity praxe.

Jestli chceme, aby naše sportovní prostředí produkovalo špičkové sportovce systematicky, musíme začít stavět mosty mezi těmito dvěma pilíři – metodikou a logistikou.

Metodický přístup by měl začínat vymezením účelu každého závodu, pokračovat nastavením výběrových kritérií pro pořadatele a končit vyhodnocením, zda akce splnila svůj účel.

Nezáleží na tom, jestli mluvíme o cyklistice, agility, nebo jiném sportu.
Každý úspěšný proces začíná jasným cílem a konkrétním zadáním.
Metodika sportu nám umožňuje tento proces sjednotit, řídit a vyhodnocovat.

Pokud chceme, aby sport nebyl jen o improvizaci, ale o dlouhodobém rozvoji, potřebujeme začít u metodického řízení – od závodního kalendáře až po konkrétní zadání pro pořadatele.