Zúčastnil jsem se MS v agility jako fanoušek. Tento sport dělá moje manželka docela jí to i jde 😊 Ve družstvech si odvezla duhový dres, v individuální soutěži byla 4.!
Tento článek se chce ale věnovat jiné věci. Časovým disciplínám obecně, konceptu rozhodčích ve sportu a tak nějak obecně, proč co vlastně děláme.
Ve finálovém běhu se totiž stalo, že dva týmy (pes-psovod) dosáhly stejného času. Vcelku unikátní věc, protože závod bezchybně dokončí okolo třetiny startovního pole a čas se skládá ještě ze dvou běhů. Celá komunita nyní řeší, jestli se má čas měřit na dvě či na tři desetinná místa.
Souběžně se stala rovnost zrovna u koní. Velká pardubická a chyba obsluhy cílové kamery, tuto situaci jste jistě zaregistrovali. Takže také, dvě první místa.
Technicky dnes umíme vcelku dobře měřit na tři desetinná místa, jen je to dražší. Zařízení na dvě desetinná místa stojí o řád méně.
Ani o tom ale dnes nechci psát.
U těchto debat se zapomíná na jednu věc – sportovci soupeří a veškeré technické zázemí je okolo, včetně rozhodčích tam je vlastně zbytečně. Celé to je tom, že sportovci sami se rozhodli, že část pravomocí které mají oni sami budou delegovat dál. Ušetří si dohadování. Pravidla samotná jsou jasná – sportovci chtějí zjistit, kdo je lepší. Kdo trénoval lépe, kdo trénoval více.
Takto vznikl rozhodčí.
Stejně jako časoměřič ale třeba i trenér. Vždy si sportovec sám o sobě vydelegoval část svých pravomocí někam jinam. Z toho je třeba totiž vycházet.
Pokud se nám časomíra, rozhodčí či trenér začnou rozcházet s cílem sportovců poznat kdo je lepší, je jasné že je rovnováha příliš narušená.
Sportovci dokonce často vědí kdo je lepší, přesto spolu ale soupeří.
Rozhodovat na miliontiny sekundy by jistě šlo také. Ale sportovcům to už pak bude připadat spíše smutné. Už jednou se na OH stalo, že sportovci dobrovolně sdíleli první místo. Celé startovní pole totiž vědělo, že tito dva jsou nejlepší. A to stačí. Netřeba do dokazovat komukoliv dalšímu.
Ano, vždy jde udělat nějaký rozstřel. Změřit přesněji čas. Stříhat kámen-nůžky-papír. Je jedno co vymyslíme.
Sportovec chce ale cílem proběhnout první.
Chce být nejrychlejší.
Pokud budeme sport měřit na miliontiny sekundy, ničemu nepomůžeme. V cyklistice dnes měříme výšku ponožek, začínáme dávat žluté karty a celý sport se dostává někam, kam by se dostat neměl. Zapomnělo se, že všichni ti okolo jsou zbyteční. Všechny pozice od trenéra přes rozhodčícho až po fyzioterapeuta či psychologa, to všechno jsou vydelegované věci z odpovědnosti, jakou má výhradně sportovec.
Pokud vás ve spurtu totiž porazí člověk, co má ponožku o centimetr delší, stejně víte, že je lepší.
Pokud vám spadne na pátém kilometru bidon a vy si proti pravidlům vezmete a vyhrajete, stejně všichni vědí že jste nejlepší. Baráž a bufet je moje oblíbené téma.
Ano, brát si bidon v posledních pěti kilometrech je nebezpečné.
Jezdit v dlouhých ponožkách? Ano, za mě vypadáte jak idiot. Ale já mám více trénovat, pokud mi ujede frajer co má ponožky po kolena.
A o tom to je.
Neztratit soupeření fair-play.
Neztratit se v pravidlech a všem tom, co je často balastem. Soustředit se na sport jako takový.