Tak jsme dojeli. Za námi je dlouhá cesta a stojí za to se na chvíli zastavit, otočit se a podívat se, kudy jsme vlastně jeli. Ne abych vám to celé převyprávěl — to si (možná} pamatujete sami. Spíš abychom viděli ten tvar. To, o čem ten seriál od začátku do konce byl.
A byl o jediné větě, kterou jsem napsal hned na úvod. Měříme často špatné číslo. Všechno ostatní bylo jen takové tancování téhle myšlenky.
Na startu stáli dva cyklisté. Stejné FTP, stejná VO2max, a přesto jeden vyhrával a druhý trpěl. Položili jsme si otázku, jak je to možné — a tahle otázka nás vedla celým seriálem.
Řekli jsme si, že výkon není jedno číslo, ale příběh položený na systémech. Že celý sport vám podsouvá jednu velkou hodnotu na papíru testování a tváří se, že je to celý příběh. A že ta čísla nelžou — lže jen jejich přeceňování.
To byl základní kámen. Zbytek byl snaha poskládat ten příběh dohromady.
Rozebrali jsme motor na součástky
Pak jsme vzali ten stroj a rozšroubovali ho.
Zjistili jsme, že VO2max je něco jako velikost motoru, ne výkon — a že má strop, který si z velké části nevybíráte. Že ten motor má dvě strany: srdce jako pumpu, která kyslík dováží a u většiny z vás rozhoduje, jak velký motor vůbec může být, a svalová vlákna, ze kterých je postavený a kvůli kterým je jeden výbušný sprinter a druhý úsporný diesel.
Naučili jsme se, že nad tím vším leží efektivita a ekonomika — třetí parametr, který nikdo neměří, protože není vidět, a přitom rozhoduje. A že jednou z nejlépe podložených doplňkových pák bývá dobře dávkovaná síla, vedle dlouhodobého specifického tréninku.
To byl celý první blok: z čeho se výkon skládá.
Pak jsme zjistili, že všechno, co jsme do té chvíle změřili, platilo jen dokud jsme fresh. A závody se nejedou ve stavu kdy je nám hej.
Přidali jsme křivku výkon–čas (PD křivka) a že vás nepopíše jedno číslo, ale tvar: hranice, kterou udržíte, a baterie nad ní. A objevili jsme durabilitu, čtvrtý velký parametr — to, že se vám profil po hodinách propadá a že vítěz je ten, jehož čísla se nesypou jak domeček z karet. Závody se vyhrávají v závěru, nikoliv na začátku.
A nakonec jsme to všechno spojili do jednoho tempa — a viděli, že se ty parametry násobí, ne sčítají, takže vás brzdí ten nejslabší. A že když je chcete změřit, někdy se překrývají tak, že přidáte jeden a jiný zmizí.
Pak jsme se podívali, proč ten příběh o systémech zní u muže a u ženy trošku jinak. Ne lepší a horší — je to jinak vyprávěný příběh. V průměru menší absolutní motor, v některých úlohách menší unavitelnost a odlišné zacházení s palivy.
Naučili jsme se nepropadnout mýtu o „ženách, co pálí tuky", protože u sportovců se rozdíl v absolutní oxidaci tuků může zmenšit nebo v datech nevyjít, aniž by zmizely všechny metabolické rozdíly. A u menstruačního cyklu jsme zjistili, že pravda je míň dramatická a víc individuální, než internet tvrdí.
A pořád dokola tu zaznívalo jedno pravidlo: jsou to průměry. Trénujte člověka, ne nějakou tabulkovou hodnotu.
Nakonec jsme se vrátili na začátek a poskládali profil — ne jako výčet čísel, ale jako jejich souhru. Naučili jsme se hledat nejslabší článek. A naučili jsme se měřit poctivě — že protokol je výsledek, že malá změna může být jen šum a že číslo bez znalosti je tak nějak dost k ničemu.
A jako bonus jsme zjistili, že na stejný plán každý reaguje jinak, takže žádný univerzální nejlepší plán neexistuje. Že VO2max je sice přeceňované jako trofej výkonu, ale podceňované jako pojistka dlouhého života — a že začít se vyplatí v jakémkoliv věku. Fakt, že tréninkem mládeže ovlivňujeme i způsob dožití těch mladých sportovců je trošku morbidní. Ale je to tak. Nakonec, chceme mít přeci zdravé sportovce.
Závěr? I to nejlepší číslo vám přepíše pacing a prostředí — únava, horko, výška, kopec. Styl závodění. Styl tréninku. Kontrolované tempo a hravé prostředí jako dva protiprody, které musíme vyvažovat.
Co si z toho vážně odnést
Když to celé slepím dohromady, vyjde mi jediná věta, jen z druhé strany, než jsme začínali.
Neexistuje jedno univerzální číslo. Ani jedno. Žádné neplatí napříč všemi parametry, napříč únavou, napříč podmínkami ani napříč protokoly. Každé číslo je vždycky vázané na kontext.
A to je, věřte mi, dobrá zpráva. Protože místo otroctví jedné hodnotě, kterou buď máte, nebo nemáte, máte celý stroj — složitý, individuální, váš. Víte, z čeho se skládá, jak se hádá, kde má slabinu a jak ho měřit, aby vám neříkal blbosti.
Slíbil jsem vám, že vám nedám to jedno správné číslo, kterým si všechno odškrtnete. A nedal. Dal jsem vám něco, snad cennějšího — způsob, jak číst sami sebe. A jestli chcete jít ještě hlouběji, celý ten rámec rozvádí do hloubky kniha Když trénink dává smysl, ze které celý tenhle seriál vyrostl.
Ale i bez ní teď víte to hlavní — na co se ptát.
Až příště uvidíte nějaké číslo, položte mu pět otázek:
- Co přesně měří?
- V jakém protokolu a podmínkách vzniklo?
- Co mi neříká?
- Je změna větší než chyba měření?
- Co podle něj skutečně změním v tréninku? (Pomůže mi to na trénink v úterý?)
Ne „je to číslo dost vysoké?", ale „co mi neříká a v jakém kontextu vůbec platí?". A to je, mimochodem, ta nejlepší otázka, jakou si sportovec může položit.
Děkuju, že jste tenhle seriál četli. Teď hurá na trénink!