V předchozích dílech jsme skládali výkon z motoru, srdce, svalových vláken, efektivity a durability. Biologické pohlaví ovlivňuje každou z těchto částí. Neovlivňuje je však stejnou silou a už vůbec z nich neskládá jeden povinný „mužský“ a jeden „ženský“ tréninkový plán.


Přesnější je představit si pohlaví jako proměnnou, která posouvá průměr a pravděpodobnost – tak nějak všeho. O konkrétním člověku potom rozhoduje kombinace tělesné stavby, tréninkové historie, genetiky, věku ale i vybrané disciplíny. Proto nakonec můžeme dojít k identickým plánům – rozdílné je pozadí, ne kterém ale vznikají.


Muži mají v průměru vyšší absolutní VO2max v litrech za minutu. Část rozdílu souvisí s větší tělesnou a svalovou hmotou, ale nezmizí ani po jednoduchém přepočtu na kilogramy.

Do rozdílu vstupuje zejména:

  • větší srdeční objem a vyšší tepový objem,
  • vyšší koncentrace hemoglobinu a kapacita krve přenášet kyslík,
  • větší množství aktivní svalové hmoty,
  • rozdíly v tělesném složení.

Přepočet na kilogram není něco, co funguje za všech okolností. Platí to i u mužů. Tuková i svalová hmota ovlivňují různé sporty jinak a prosté dělení tělesnou hmotností předpokládá lineární vztah, který nemusí platit. Pro běh do kopce je relativní hodnota důležitá, pro veslování nebo cyklistiku na rovině může mít větší význam absolutní dodávka kyslíku a výkon. Ke všemu, v některých komplexních sportech pracuje celé tělo, v cyklistice jsou nám svaly na rukou spíše na obtíž. Jenže spotřebovávají více kyslíku, než tuková tkáň. Občas kdejaký fitness trenér pobaví tím, že má VO2max jako Pogačar. Samozřejmě – teoreticky by tedy po rovině mohl jet rychleji. Nicméně, pak narazíme přinejmenším na biomechaniku a zásoby energie.

Proto věta typu „rozdíl VO2max je 10–15 %“ neplatí zcela přesně. Jde nám i o distribuci svalů na těle, nejen poměr k neaktivní hmotě.

Ženy mají v průměru menší srdce a nižší tepový objem. Při vyšší zátěži část rozdílu dohánějí vyšší srdeční frekvencí, ta však plně nenahradí množství krve vypuzené jedním úderem. Vztah mezi nárůsem srdeční frekvence a nárůstem srdečního výdeje také není rovnoměrný. Byť v průběhu aktivity s narůstající zátěží roste oboje.

Realtivně nová dvouletá studie u sedavých lidí středního věku ukázala zajímavou věc: strukturální zvětšení levé komory bylo u mužů a žen podobné, ale ženám méně vzrostl maximální tepový objem, srdeční výdej a VO2peak. (myšleno po nějakém strukturovaném tréninku)

To pomáhá oddělit dvě otázky. Srdce se může přestavovat u obou pohlaví, ale výsledná schopnost dodat při maximu více krve nemusí narůst stejně. Podrobněji tuto část rozebírám v článku o srdci a pohlaví.

ženy bývají při srovnatelné relativní intenzitě v řadě laboratorních úloh méně unavitelné. Přispívat může vyšší podíl pomalých vláken, nižší glykolytická kapacita, rozdílné prokrvení i menší absolutní síla, která vytváří nižší mechanický a metabolický tlak.

Z toho však nelze udělat pravidlo „ženy snesou více tréninku“ – což je ale částečně pravda. Výhoda se mění podle:

  • použité svalové skupiny,
  • dynamické nebo izometrické práce,
  • absolutní či relativní intenzity,
  • délky kontrakce,
  • prostředí a dostupnosti paliva.

Menší únavnost v jednom protokolu neznamená rychlejší regeneraci ze všech intervalů, silového tréninku nebo dlouhého závodu. Akutní únava a dlouhodobá snášenlivost tréninku nejsou stejná veličina.

V zásadě ale víme, že ženy unavíme mnohem více intenzitou a nikoliv objemem. Paradoxně tedy často opakovaný tréninkový motiv – ženy a dívky zařadíme do skupiny dozadu a trénink objedou stejně jako muži – nedává smysl. Jednak ženy mohou mít trénink delší. Tedy, předpokládejme, že díky tomu že jedou vzadu, budou mít méně intenzity. Jenže to není zcela pravda, často je i tak tempo příliš vysoké ale hlavně, i kdyby nebylo, intenzita se projeví na každém horizotnu či křižovatce. Při rozjezdu z každé křižovatky pojedou muži prvních pár metrů třeba na 70procentech maximálního výkonu, ženy ale musí využít pro stejné zrychlení téměř 100procent. Ještě to celé umocníme tím, že ženy pojedou vzadu – všichni víme,že vzadu to je fajn při rovnoměrném tempu, ale při cukání přes horizont či průjezdu městem je to vzadu výrazně těžší. Takže dívkáma ženám ulehčujeme v tempu, což by zvládly lépe. Ale uděláme jim to těžší v místech, kde to tak jako tak jedou extrémně intenzivně. Pojďme k palivu, které to ještě více zdůrazní.

Při stejné relativní střední intenzitě ženy v průměru více spoléhají na tuky a méně na sacharidy. Tento rozdíl souvisí s hormony, svalovou výbavou i tělesným složením.

Ani zde ale populační průměr neurčuje výživu jednotlivce. Trénovanost, intenzita, předchozí jídlo a celkový energetický tok mohou výsledek změnit velmi výrazně. Právě tomu se budeme věnovat v dalším článku o substrátech. Každopádně, pokud ženám z “logistických” důvodů naordinujeme trénink za skupinou mužů, intenzivní úseky – a stačí jich jen pár – změní celý trénink a výrazně i potřebu sacharidů.

Často se tvrdí, že s délkou disciplíny se výkonnostní rozdíl mezi muži a ženami nutně zmenšuje a v ultra závodech mizí. V ultra distancích se ženy velmi blíží mužům. Ale není to univerzální biologický zákon. Výsledek ovlivňuje počet a úroveň startujících žen, profesionalizace sportu, pravidla, profil tratě, technika hákování i způsob, jakým vybíráme nejlepší výkony. Extrémní případ není důkazem, že průměrný rozdíl zmizel.

Přesnější závěr je proto skromnější: s rostoucí délkou mohou získat větší váhu hospodaření s energií, pacing a odolnost vůči únavě. Jak moc to změní rozdíl mezi pohlavími, záleží na konkrétní disciplíně. Nezapomínejme ještě na jinou věc. Muži mají sociálně velmi blízko ke sportu a téměř každý chlapec dostane možnost v mnoha sportech soutěžit. U dívek tomu tak není – třeba neexistuje oddíl v okolí, který by se věnoval danému sportu nebo prostě není žádná dívčí tréninková skupina. U chlapců máme tedy sportovní kolektiv v zásadě obrazem populace, o žen tomu tak není – svou roli sehrála řada jiných faktorů a průměrná žena-sportovkyně je v zásadě “nadprůměrná”, byť je to trošku nesmysl to takto formulovat.

Pohlaví je užitečný kontext při interpretaci výsledků závodů, dopadu tréninku i výzkumu. Nicméně je třeba vždy pemýšlet trošku hlouběji.

  • U konkrétního člověka se ptejte:
  • Je limit skutečně v absolutní dodávce kyslíku, nebo v ekonomice a využití VO2max?
  • Projevuje se nižší únavnost v jeho vlastních opakovaných intervalech a regeneraci?
  • Odpovídá metabolický profil laboratornímu průměru, nebo jej přebíjí trénovanost?
  • Je srovnávací skupina relevantní pro jeho sport, úroveň a tělesnou stavbu?
  • Teprve odpovědi vytvářejí tréninkový profil.
  • Co si z toho vzít
  • Muži a ženy se v průměru liší v dodávce kyslíku, svalové únavě i používání paliva. Velikost i význam rozdílu však závisí na způsobu měření a požadavcích sportu či disciplíny. Pohlaví proto používejte jako jeden vstup do hodnocení, ne jako zkratku k předepsání objemu, intenzity nebo výživy. Svou roli hraje často i to, že v mnoha sportech – a cyklistika je toho krásným příkladem – prostě nemáme dostatek zkušeností a dat k tréninku žen. Trenéři často opakují tréninkové motivy pro chlapce či muže, přestože obě skupiny mají zcela jiné fyziologické pozadí.