V předchozích článcích  jsme výkon rozebírali na součástky. VO2max popisovalo velikost aerobního motoru, práh jeho využitelnou část, efektivita cenu pohybu a durabilita změnu těchto vlastností v čase.

Teď je musíme znovu spojit. Sportovec totiž nezávodí ve čtyřech sloupcích tabulky. Závodí s nějakým výkonem který vzniká interakcí toho všeho.

Klasický fyziologický model vytrvalostního výkonu lze zjednodušit do tří otázek:

1. Kolik kyslíku dokážete při maximu využít?

2. Jakou část tohoto maxima udržíte v rozhodující intenzitě?

3. Kolik kyslíku vás stojí jednotka rychlosti nebo výkonu?

U cyklistiky můžeme orientačně psát:

výkon na prahu ≈ VO2peak × frakční využití / kyslíkový náklad jednoho wattu

Když má sportovec VO2peak 5 000 ml/min, na prahu využívá 80 % a jeden watt jej stojí 13 ml kyslíku za minutu, jednoduchý odhad dává:

5 000 × 0,80 / 13 ≈ 308 W

Druhý sportovec může mít menší VO2peak, například 4 600 ml/min, ale využije 86 % a jeden watt ho stojí jen 11,5 ml/min:

4 600 × 0,86 / 11,5 ≈ 344 W

Čísla jsou ilustrativní a nezohledňují každý zdroj energie ani chybu měření. Ukazují však důležitou věc: menší motor může vytvořit vyšší prahový výkon, když sportovec využije větší jeho část a pohyb ho stojí méně.

Tři cesty ke stejnému výkonu: Sportovec může zrychlit větším motorem, vyšší využitelnou frakcí maxima nebo nižší cenou pohybu. Každá cesta má jiný tréninkový náklad a jinou návratnost. Proto nestačí vědět, že výkon roste; potřebujete vědět, přes kterou část systému. Tady se nám totiž taková ta nudná teorie překlápí do praxe tréninkových metod.

Původní verze tohoto příběhu sváděla k představě, že lze každému parametru přidělit procenta, vynásobit je a získat celkovou výkonnost. Tak jednoduché to není.

VO2max, frakční využití a cena pohybu mají různé jednotky a vstupují do výsledku jiným způsobem. Durabilita navíc není čtvrté číslo přilepené na konec rovnice. Popisuje, jak se během závodu mění její členy:

– může klesnout dostupný aerobní výkon,

– práh se může posunout na nižší výkon,

– kyslíková cena jednoho wattu nebo jednoho kilometru může vzrůst,

– schopnost využít glykolytickou rezervu se může zmenšit.

Profil sportovce proto není jeden součin, ale rovnice, jejíž hodnoty se mění s časem, teplotou, výživou a nahromaděnou prací. A to vynecháme psychologii a pár dalších věcí jako je třeba aerodynamika.

Myšlenka nejslabšího článku zůstává užitečná, ale potřebuje zpřesnění. Limitem není automaticky parametr, který v tabulce vypadá nejhůř.

Rozhoduje také:

– jak citlivě na něj závodní výkon reaguje,

– zda je pro danou disciplínu skutečně potřebný,

– jak přesně byl změřen,

– jak je trénovatelný,

– co bude stát jeho zlepšení a zda tím nezhoršíte něco jiného.

Sprinter s nízkou durabilitou nemusí mít problém, pokud závod trvá minutu. Ironman se stejnou vlastností problém má. Cyklista může zvýšit VO2max, ale jestli současně zhorší aerodynamickou polohu nebo efektivitu, výsledné watty či rychlost se nemusejí změnit podle očekávání.

Nejlepší tréninková investice tedy není „nejnižší percentil“. Je to parametr s největším očekávaným přínosem pro konkrétní výkon.

Dva cyklisté jedou na 300 W. První má vysoké VO2max, ale drahou jízdu (neumí šlapkat) a nízké frakční využití. Druhý má menší motor, lepší biomechaniku a využívá větší část maxima.

Stejné watty proto neznamenají stejný profil ani stejný trénink:

– první může získat prací na technice, pozici, svalové výbavě nebo delšími prahovými úseky,

– druhý může mít největší rezervu ve zvýšení maximální aerobní kapacity,

– oběma může po třech hodinách výkon klesnout z úplně jiného důvodu.

Stejný výstup může vzniknout různými kombinacemi vstupů. A stejná změna jednoho vstupu nemusí mít u dvou lidí stejný efekt. Proto moc nefungují takové ty zasílané plány na dálku.

Rovnice ale pomáhá uspořádat myšlení a ukázat, proč VO2max samo nestačí. Neříká však automaticky, co má sportovec zítra trénovat.

K tomu potřebujeme vědět:

1. zda naměřený parametr skutečně omezuje cílový výkon,

2. zda se mění víc než chyba měření,

3. zda na zvolený trénink u daného člověka reaguje,

4. zda přežije únavu a přenese trénink do závodu.

Model může přesně popsat současný výsledek a přesto špatně předpovědět reakci na intervenci. Popis, příčina a následný tréninkový plán  jsou tři odlišné věci.

Co si z toho vzít: Vytrvalostní výkon vzniká z dostupné aerobní energie, její využitelné frakce a ceny pohybu. Durabilita určuje, jak se tato rovnice mění v čase. Nehledejte proto nejnižší číslo v profilu, ale parametr, jehož ověřená změna má největší šanci zlepšit konkrétní závodní výkon

Příště tuhle rovnici otestujeme na studii mladých cyklistů. Její model vysvětlil 98–99 % prahového výkonu. Ukážeme si, proč je to působivé, proč zároveň částečně očekávatelné a jak to interpretovat.