V minulém díle jsme dokončili křivku výkon–čas. Jenže i ta má dole malým písmem jednu podmínku: platí pro stav, ve kterém jste ji změřili.

Většina testů vzniká po odpočinku. Přijdete čerství, rozjedete se a předvedete nejlepší výkon. Závod se však často rozhoduje ve chvíli, kdy už máte za sebou hodiny práce, zásoby glykogenu nejsou plné, roste stresová zátěž a každý další watt stojí víc úsilí. A klidně i prší, nebo máte naopak málo vody. 

Otázka proto nezní jen “kolik jsem natrénoval pro daný výkon?“, ale také:

Kolik z něj vám zůstane ve chvíli, kdy na něm záleží?

Během dlouhé zátěže se nemusí zhoršit pouze schopnost krátce zabrat. Může klesnout kritický výkon, změnit se výkon na laktátovém prahu, zhoršit efektivita a vzrůst kyslíková nebo energetická cena stejného tempa. U některých sportovců se změny objeví brzy, u jiných až po mnohem větší práci. A jednotlivé vlastnosti se nemusí měnit současně ani stejně rychle.

Právě to popisuje durabilita. Překlad se hodí něco jako odolnost, což za mě spíše evokuje psychologickou stránku věci. Vytrvalost používáme trošku jinak a asi významově nejlepší – trvanlivost – by přirovnalo sportovce ke krabici s mlékem v ledničce. Takže zůstanu u slova durabilita. Jde tedy o tyto rozměry výkonu

1. Kdy propad začne.

2. Jak velký potom je.

To je přesnější než říct, že někdo prostě „dobře vydrží“. Dva jezdci mohou po čtyřech hodinách ztratit stejných osm procent, ale první se držel tři a půl hodiny a sesypal se až na konci, zatímco druhý pomalu ztrácel od druhé hodiny. Konečné číslo je stejné, průběh závodu nikoli.

Durabilita proto není jedna další kolonka vedle VO2max, prahu a efektivity. Popisuje, jak se všechny tyto vlastnosti mění v čase a s nahromaděnou prací.

Ve studiích i profesionální cyklistice se často sleduje výkon po určitém množství mechanické práce, například po 2 000 kJ. Práce je pro srovnání užitečnější než samotný čas, ale ani ona není automaticky spravedlivým měřítkem.

Při průměrném výkonu 250 W nasbíráte 2 000 kJ za přibližně 2 hodiny a 13 minut. Při 150 W až za 3 hodiny a 42 minut. Pro padesátikilového jezdce navíc představuje stejná práce 40 kJ/kg, pro sedmdesátikilového necelých 29 kJ/kg.

Proto nelze říct, že každému začne profil padat po dvou tisících kilojoulech nebo po třech hodinách. Záleží na:

– relativní intenzitě předchozí jízdy,

– délce a množství práce vzhledem k tělesné hmotnosti,

– trénovanosti a typu závodu,

– příjmu sacharidů a tekutin,

– teplotě, chlazení i nadmořské výšce.

Hodnota 2 000 kJ je tedy konkrétní bod měření, ne biologická hranice platná pro všechny.

Představme si dva závodníky se stejným čerstvým (v laborce při testu, na tréninku atp.) pětiminutovým maximem 300 W. Čísla jsou pouze ilustrativní.

Po dlouhé závodní zátěži zvládne první 280 W, druhý 230 W. Ráno vypadali jako dvojčata, v posledním kopci je mezi nimi 50 W. První ztratil necelých sedm procent, druhý více než dvacet tři.

Ten test nelhal (kde jsme jim naměřili 300W na 5min). Jen odpovídal na jinou otázku. Ukázal, co oba dokážou odpočatí. Neřekl ale, co dokážou po nahromaděné práci. Koneckonců, toto je jedno z poselství v mé knize o tréninku v kapitole o testování – prakticky neexistuje špatný test, jen často buď neznáme otázku, nebo si vybereme test, který odpovídá na jinou otázku, než se ptáme. 

Čerstvý profil vs. profil po práci: VO2max, práh, ekonomika i krátký výkon mohou vypadat výborně na začátku testu. Po dvou nebo třech hodinách už ale rozhoduje, kolik z nich zůstane. Proto má smysl zapisovat nejen nejlepší hodnotu, ale také její pokles po známé předchozí práci.

Studie u třiceti mužských závodníků kategorie U23 dobře ukázala praktický význam této druhé otázky. Kombinované hodnocení, jehož součástí byl pětiminutový výkon zaznamenaný po 2 000 kJ práce, mělo v daném souboru nejvyšší pozitivní predikční schopnost pro umístění na stupních vítězů. Neznamená to, že jeden test předpoví vítěze každého závodu. Ukazuje to však, že výkon vytvořený pozdě v zátěži nese informaci, kterou čerstvé maximum nemá.

Někdy po sportovcích chci, aby na testování přišli po težkém tréninku. Taky to má totiž smysl.

Propad každopádně nemá jednu příčinu a nebylo by přesné svést ho jen na „špatnou kondici“.

Dostupnost paliva. S ubývajícím svalovým glykogenem a nedostatečným přísunem sacharidů je obtížnější držet vysokou intenzitu. Část toho, co vypadá jako slabá durabilita, proto může být jednoduše špatně vyřešené jídlo/pití.

Teplo a tekutiny. Vyšší tělesná teplota, dehydratace a větší průtok krve kůží zvyšují kardiovaskulární nároky stejného výkonu. V horku se profil může začít měnit dřív než v chladu.

Nervosvalová únava. Dlouhá práce mění schopnost svalů vytvářet sílu i způsob, jakým nervový systém zapojuje motorické jednotky. Stejný výkon pak může vyžadovat větší aktivaci.

Zhoršení efektivity. Pokud k vytvoření stejného výkonu postupně potřebujete více kyslíku a energie, ukrajujete rychleji z omezené rezervy. Motor nemusí být výrazně menší, ale jízda se prodražuje. Vzpomente si na pokles výkonu na prahu o deset (!) procent po 2h na Z2. 

Tyto vlivy se překrývají. Proto také nelze durabilitu posoudit bez znalosti podmínek, ve kterých propad vznikl.

VO2max říká, jak velký je aerobní motor. Práh a kritický výkon popisují, jakou intenzitu dokážete udržet. Efektivita ukazuje cenu vytvořeného výkonu. Durabilita dodává chybějící časovou osu: jak dlouho tyto vlastnosti zůstávají podobné těm, které měříme u čerstvých sportovců.

To je důvod, proč může sportovec s horším FTP porazit soupeře s lepším FTP. Ne proto, že by to číslo bylo bezcenné, ale protože závod porovnává zbylý výkon po konkrétní cestě k rozhodujícímu místu.

Zbývá tedy praktická otázka: jak odlišit skutečnou durabilitu od horka, hladu nebo špatně zvoleného testu? A jak ji trénovat, aniž by se každá dlouhá jízda změnila v dojíždění na prázdnou nádrž? O tom bude příště.