„To, co si myslíme, že víme o tréninku, nás často brzdí víc než to, co nevíme.“

  • Myslel jsem si, že vytrvalost znamená hodně kilometrů.
  • Myslel jsem si, že čím více intenzity, tím lépe.
  • Myslel jsem si, že plán musí být pevný a strukturovaný.
  • A vlastně největší progres přišel ve chvíli, kdy jsem zjistil, že tohle všechno není pravda.

Znátey tyhle věty?

A tady se dostáváme k jádru problému. Proč je někdy vědění problémem?

Mozek miluje jistotu. Uklidňuje nás. Dává nám pocit kontroly v prostředí, které je jinak extrémně komplexní. A do velké míry to vysvětluje, proč i špatné tréninkové plány mohou fungovat. Objektivně špatné plány mají výsledky. Ne vždy špatné, často dokonce nadstandardní.

Jedním z důvodů je víra sportovce v to, co dělá. Když tomu věří, má solidní výsledky, někdy i nad očekávání. Můžeme to nazvat placebo efektem, ale to nic nemění na tom, že to funguje.

Dalším problémem je „vědění“ v uvozovkách – tedy přenášení zkušenosti. To fungovalo 30 let, fungovalo to mně nebo někomu jinému, takže to bude fungovat znovu. Opakujeme stejné tréninkové motivy, stejné plány, protože víme, že někde někdy fungovaly.

Jenže nejsme schopni posoudit, že podmínky jsou úplně jiné. Už jen to, že pracujeme s jiným sportovcem, znamená, že pracujeme v jiném systému.

Trénink je dynamický systém. A nikdy nebudeme schopni ho věděním obsáhnout na 100 %. Vždy zůstane poměrně významná část, kterou zrovna neřešíme.

Když si představíme koláčový graf výkonnosti, tak jeho část tvoří trénink, ale ten se dál rozpadá na další faktory. A pak tu máme věci jako nálada, strava, nadmořská výška, teplota, vlhkost, vítr, slunce, únava, motivace. Jednoduše řečeno – všechno.

Dnes jsme schopni měřit téměř cokoliv. Zóny, laktát, hormony, kortizol, hemoglobin, strukturu svalů. Vlastně i to, čemu říkáme talent, je do velké míry měřitelná kombinace těchto faktorů. Je to komplexní jednotka, kterou jen neumíme přesně pojmenovat.

Zkušenost z praxe to potvrzuje. Když jsem pracoval s juniorskou rerezentací, tak ti nejlepší měli neskutečnou strukturu svalů oproti vrstevníkům. Jejich svaly byly „starší“. A bylo úplně jedno, jestli šlo o sprintery nebo vytrvalce. V mladém věku, kdy mají všichni relativně málo kilometrů, je tahle biologická výhoda extrémně významná.

A přesto, i když jsme schopni měřit téměř všechno, tak právě tohle množství dat nám ukazuje jeden zásadní problém – nejsme schopni deterministicky pojmout celý trénink.

A v tu chvíli se může stát, že samotná věda a snaha o 100% pochopení se stává problémem.

Typickým příkladem jsou tréninkové zóny. Z2 nemusí být jen pomalá jízda. Stačí únava a najednou jsme jinde. VO2max zóna není jen o spotřebě kyslíku, ale o biomechanice, koordinaci, metabolismu. S nízkou glykémií nedokážeme dělat koordinačně náročné věci, a tím se nám posouvá celé zatížení. Najednou se bavíme o odchylkách klidně 30–50 wattů, což zcela rozbíjí představu o absolutní přesnosti.

Podobně složitá je otázka přechodu od „zábavného“ sportu k výkonnostnímu. Kdy má dítě začít měřit trénink? Ve 12 letech? V 17? Pokud mu nedáme wattmetr brzy, nevíme, co dělá. Pokud mu ho dáme, možná ztratíme to, co je na začátku nejdůležitější – zábavu bez měření

Je to podobné jako známý paradox – když něco neměříme, nevíme, co se děje. Když to měříme, měníme samotný systém. Znáte tu kočku ne?

A právě v těchto situacích máme tendenci se chytat jistot. To, co fungovalo jinde, aplikujeme znovu. To, co fungovalo před 10 lety, používáme dnes. To, co fungovalo u jednoho typu závodníka, aplikujeme na všechny.

Jak z toho ven?

Odpověď je paradoxně jednoduchá a zároveň složitá – neustálé testování.

Ve sportu se vždy testovalo. Možná ne pomocí moderních metrik, ale trenér byl na hřišti a viděl, jestli se výkon zlepšuje. Jak dlouho vyjedu kopec, jaký mám pocit, jak reaguji na zátěž. Tyhle jednoduché metody fungují desítky let a často dávají dostatečně přesný obraz.

Základní princip je přitom velmi jednoduchý: s rostoucím objemem tréninku musí růst výkonnost. Ať už v rychlosti, nebo třeba ve vztahu rychlosti a srdeční frekvence. Jakmile se to přestane dít, máme dvě možnosti – trénovat méně, nebo lépe regenerovat.

Tohle je základní kámen tréninku.

Méně může znamenat méně hodin, méně intenzity nebo kombinaci obojího. Lepší regenerace je pak všechno od spánku přes stravu až po hormonální rovnováhu.

A tady se vracíme na začátek.

Největší limit ve sportu dnes rozhodně není nedostatek informací. Je to falešný pocit, že všechno podstatné už víme. Protože vždy se může ukázat, že nějaká část měla větší vliv než ty ostatní.

Paradoxně tak největší brzdou výkonu bývá to, co považujeme za jisté. To, nad čím už nepřemýšlíme. To, co bereme jako fakt.

Protože právě tyhle „jistoty“ nám dávají pocit bezpečí v extrémně komplexním světě tréninku. Jenže často zjistíme, že jsme zakotvili na místě, které bylo vhodné pro někoho jiného, v jiné situaci.

A to, co jsme považovali za pravdu, najednou neplatí.

Což mimochodem neznamená, že to nebude platit znovu někdy jindy.