Pracuji na několika knihách zároveň. A nebude chybět ani krátký i delší manuál k dráhové cyklistice.

Opět půjde o dvojici publikací. První bude kratší a bude to přehled pro diváky či začátečníky. A pak samozřejmě nebude chybět kompetní manuál pro závodníky.

Termíny vydání? Plán je do Framaru! Tedy ta pro diváky 🙂

Ukázková kapitola:

4.X Organizace závodního dne na velodromu

Dráhové závody jsou pro závodníky náročné nejen z hlediska samotného fyzického výkonu, ale i z hlediska organizace celého dne. Program se může měnit prakticky i v průběhu závodů. Plánované kvalifikace se někdy ruší kvůli dostatku závodníků až den předem, startovní listiny se mohou měnit kvůli pádům nebo zraněním soupeřů a s tím se může měnit i taktika jednotlivých závodů, ale i rozvrh celého dne.

Závody na dráze často začínají velmi brzy ráno a jejich struktura je pro mnoho cyklistů z jiných disciplín poměrně nezvyklá. Cyklistika bývá často vnímána jako jeden dlouhý vytrvalostní závod, ale na dráze je realita jiná. V ranních hodinách se často jedou kvalifikace, které mohou rozhodnout o úspěchu nebo neúspěchu – kompletně. Postup nebo nepostup z kvalifikace je mnohdy zásadnější než samotné finálové jízdy. Dráhoví závodníci proto vstávají velmi brzy a od rána řeší nejen rozcvičení, ale i plánování jídla a regenerace. Včetně dopravy.

Výkon v mnoha disciplínách je extrémně intenzivní, a proto není jednoduché načasovat větší jídlo. Závodníci musí velmi pečlivě plánovat, kdy budou jíst, kdy se rozjíždět a kdy naopak šetřit energii. Situaci navíc komplikuje fakt, že dráhové závody často trvají několik dní za sebou a z určitého pohledu tak připomínají etapový závod. Jenže zaměřený výhradně na anaerobní výkon.

Na začátku dne obvykle přichází na řadu klidné rozjetí na dráze. To si ale mohou dovolit pouze závodníci, kteří startují hned na začátku programu. Ti, kteří mají start později, musí absolvovat základní rozjetí mimo dráhu, nejčastěji na silničním kole nebo na válcích. Na válcích mají závodníci často již závodní převody, což není vždy ideální pro delší rozjíždění. Nedílnou součástí přepravy závodníků na velodrom je proto právě silniční kolo, které slouží nejen k rozjíždění a vyjíždění, ale také k rychlému přesunu například na jídlo nebo zpět na ubytování.

Pauzy mezi jednotlivými závody mohou být i několik hodin. Sportovci se proto často vracejí na pokoj nebo do týmového zázemí. Vzdálenost ubytování od velodromu je v tomto ohledu velmi důležitá. Na velkých závodech je běžné, že závodníci během dne několikrát přejíždějí mezi velodromem a ubytováním. Když jsem měl juniorskou reprezentaci v době covidu, plánované ME se přesouvalo neustále tam a zpět. Nakonec se konalo v Itálii a díky místním kontaktům dokázal Milan Kadlec zjistit termín a místo dříve, než ostatní. Bydlení jen pár stovek metrů od velodromu bylo zcela klíčové, protože ostatní se přesouvali i několik hodin.

Při samotném závodě se sportovci řadí na start podle startovních listin na přesně daná místa. V některých disciplínách je pořadí určeno losováním. Typicky ve sprintu se v první jízdě pořadí losuje a ve druhé jízdě se startovní pozice obrací. U hromadných závodů bývá na velkých soutěžích přímo ve startovní listině uvedeno, kdo startuje na jaké pozici a zda stojí u horní bariéry nebo na spodní černé čáře. Byť je to v našem prostředí trošku matoucí – uvádí se “blue band”. Což u nás na velodromech není. Přechod mezi chodníčkem a velodromem.

Na menších závodech se startovní pořadí často řeší jednodušeji a kam se kdo postaví, tam startuje. Výjimkou je například vylučovací závod v rámci omnia, kde se pořadí na startu řídí průběžným pořadím v soutěži. U kvalifikace sprintu na 200 metrů je pořadí startu většinou určeno podle aktuálního světového žebříčku. V této disciplíně to nemá velký vliv na samotný výkon, ale podle stejného žebříčku se následně nasazují závodníci do pavouka keirinových jízd. A tam už je mezinárodní ranking velmi důležitý.

Velmi důležitou roli mají při dráhových závodech rozhodčí. Při vysokých rychlostech a často velmi kontaktní jízdě je nutné dbát na absolutní bezpečnost. Velká část pravidel dráhové cyklistiky je proto zaměřena právě na bezpečnost závodníků.

O pořadí v cíli dnes velmi často rozhoduje cílová kamera, která se používá prakticky neustále. U některých závodů může dojít i k dodatečné opravě výsledků. Typicky například v bodovacím závodě se může stát, že závod pokračuje dál, zatímco rozhodčí zpětně analyzují průjezd sprintem pomocí cílové kamery. Detailní analýza totiž vyžaduje určitý čas, zatímco samotný závod na nic nečeká.

Specifická je situace u vylučovacího závodu. Pokud rozhodčí nejsou schopni během krátkého času určit, který závodník byl poslední a má být vyloučen, musí se rozhodnout do poloviny následujícího kola. Pokud to nestihnou, vylučování se pro dané kolo ruší a závod pokračuje dál. To může do závodu vnést určitou nejistotu a chaos a vyžaduje to od závodníků schopnost velmi pozorně sledovat, co se právě děje mezi rozhodčími.

Další důležitou rolí rozhodčích je ukazování počtu zbývajících kol. Zejména u hromadných závodů to není vždy jednoduché. Na dráze se totiž často vytvářejí skupiny závodníků s různým počtem kol ztráty nebo naopak náskoku. V jeden okamžik tak mohou být na tabuli informace pro závodníky, kteří jsou téměř o kolo zpět, i pro ty, kteří jedou v čele závodu.

Extrémně důležité je také zvonění na poslední kolo. Zvonec oznamuje okamžik, kdy začíná závěrečné kolo závodu nebo sprintu. V historii dráhové cyklistiky existuje i známý případ z mistrovství světa v disciplíně scratch, kdy jeden ze závodníků vyhrál poté, co rozhodčím spadl zvon na zem a závod byl omylem ukončen o kolo dříve.

Za zmínku stojí i časová náročnost práce rozhodčích. Pokud závodníci začínají velmi brzy ráno kvalifikacemi a následně během dne absolvují mnoho dalších jízd, rozhodčí jsou na tom prakticky stejně. Rozdíl je pouze v tom, že mají často ještě menší prostor na odpočinek.