Kilometry, hodiny, watty, tepová frekvence, pořadí. Bez měření se trénink řídí těžko. Jenže každé číslo, podle kterého sportovce hodnotíme, zároveň mění jeho chování. A někdy ho od skutečného cíle odvede.

V posledních dílech letního seriálu jsme se poměrně podrobně věnovali tomu, v čem se liší mužský a ženský metabolismus. Pořád jsme se tedy pohybovali hlavně uvnitř těla. Řešili jsme, odkud přichází energie, kolik kyslíku dokážeme využít, jakou část výkonu udržíme a co z něj zůstane po několika hodinách.

Jenže sportovec není uzavřená laboratoř.

Kromě metabolismu reaguje také na trenéra, tým, rodiče, tabulku výsledků a na všechna čísla, která mu ukazujeme. Jakmile mu řekneme, podle čeho budeme hodnotit trénink nebo závod, velmi rychle se tomu přizpůsobí.

Řekněte mi, co měříte, a já vám řeknu, jak se sportovec začne chovat.

Příběh z Naperville

Na začátku školního roku se nabízí jedna moje oblíbená odbočka. Americké město Naperville se proslavilo neobvyklým přístupem k tělesné výchově. Místní školy používaly sporttestery už od devadesátých let a později vznikl také program označovaný jako „zero hour“: pohyb před běžnou výukou pro studenty, kteří zároveň potřebovali podpořit čtení nebo matematiku.

Nešlo jednoduše o to, kdo zaběhne nejrychlejší čas. Studenti se měli pohybovat ve své individuálně stanovené cílové tepové zóně. Pomalejší žák tak mohl splnit zadání stejně dobře jako talentovaný běžec. Neměřila se pouze absolutní rychlost, ale úsilí vzhledem k možnostem konkrétního člověka.

Podle popisu programu Naperville Central High School se u zapojených studentů zlepšovaly výsledky ve čtení a matematice. Není to důkaz, že jeden tvrdý ranní běh udělá z každého lepšího studenta. Výzkum vztahu pohybu a školního výkonu je podstatně složitější a jeho výsledky nejsou ve všem jednotné.

Kalokagathia, tedy stará myšlenka spojení těla a duše, tak není úplně romantický nesmysl. Pro trénink je ale v tomto příběhu ještě zajímavější něco jiného.

Škola si vybrala metriku, která nedávala automatickou výhodu nejrychlejším dětem. Kdyby hodnotila jen čas na kilometr, odměňovala by z velké části aktuální výkonnost, talent, biologický věk a předchozí zkušenost. Když sledovala individuální intenzitu, obrátila pozornost ke snaze.

Metrika neukázala jen výkon. Pomohla určit, jaké chování má smysl.

Když odměna vyrobí přesný opak

V ekonomii se používá pojem kobra efekt. Vypráví se příběh z doby britské nadvlády v Indii. Na ulicích bylo obrovské množství hadů a tak se vláda rozhodla, že bude lidi odměňovat za zabíjení hadů. Odměna za zabité kobry měla snížit jejich počet. Lidé je údajně začali cíleně chovat, aby mohli inkasovat odměny. Po následném zrušení programu pak nepotřebné kobry vypustili a problém byl ještě větší.

Je to výborné podobenství, i když je fér dodat, že se nejspíše nic takového nestalo – ale jako příběh je to fajn. Mechanismus je totiž skutečný a potkáváme ho všude: lidé přizpůsobí své chování tomu, za co získávají odměnu nebo čemu se chtějí vyhnout.

S tím souvisí Goodhartův zákon, který se obvykle shrnuje větou:

Když se ukazatel stane cílem, přestává být dobrým ukazatelem.

V původním ekonomickém kontextu šlo o to, že pozorovaný vztah se začne rozpadat, jakmile na něj vytvoříme tlak a použijeme ho k řízení. Stejný princip se velmi snadno přenáší do školy, firmy i sportu.

A ve sportu to děláme neustále.

Tisíc kilometrů splněno. Ale proč?

Řekneme sportovci, že má za měsíc ujet tisíc kilometrů. Nejpravděpodobněji je ujede. Možná dokonce přesně tisíc, protože poslední den objede blok ještě třikrát, aby mu číslo sedělo.

Splnil plán?

Splnil metriku. To není nezbytně totéž.

Kilometry neřeknou, v jaké intenzitě jel, jaký terén zvolil, zda se při jízdě rozpadala technika, jestli byl po nemoci nebo zda kvůli posledním sto kilometrům vynechal spánek. Neřeknou ani to, jestli právě objem byl tím, co mělo jeho výkon limitovt.

To neznamená, že máme přestat měřit kilometry a hodiny. Bez nich bychom nevěděli skoro nic. Už ve starším článku Důležité a měřitelné jsem psal, že problém nevzniká samotným měřením. Vzniká záměnou toho, co lze snadno spočítat, za to, na čem skutečně záleží.

Stejně opatrně musíme pracovat s watty, VO2max nebo FTP. Celý letní seriál začal právě jedním lákavým číslem, které je důležité, ale nedokáže samo popsat výkon. Když z něj uděláme hlavní cíl, sportovec začne trénovat na lepší výsledek testu. Nemusí přitom trénovat na lepší závod.

Měření je odpověď. Nejdřív ale musíme znát otázku.

To je také jeden ze základních principů knihy Když trénink dává smysl: prakticky neexistuje špatný test. Existuje ale test, který odpovídá na jinou otázku, než jakou právě řešíme.

Chcete výsledky, nebo odvážné závodníky?

Ještě lépe je problém vidět v závodě.

Trenér řekne, že chce aktivní závodníky. Chce, aby nastupovali, četli závod a nebáli se něco zkusit. Po dojezdu je ale hodnotí jen podle pořadí.

Co se sportovci naučí?

Že bezpečně dojet osmý je lepší než zaútočit na vítězství a skončit dvacátý. Začnou závodit defenzivně, protože přesně toto chování naše metrika odměňuje. Potom se divíme, že „nikdo nechce jet“.

Mohli bychom tedy začít počítat nástupy. Jenže pokud z počtu nástupů uděláme nový cíl, vyrobíme další problém. Sportovec nastoupí pětkrát v naprosto nesmyslnou chvíli, splní zadání a do cíle nedojede.

Ani počet nástupů proto není cílem. Je to informace o chování, které může za určitých okolností pomoci k cílovému výkonu.

U dětí je tento rozdíl ještě důležitější. V knize Zábavně k výkonu proto nepracuji jen s otázkou „Kolikátý jsi skončil?“, ale také „Dal jsi do toho všechno?“ nebo „Zkusil jsi v závodě něco odvážného?“. Dítě nemá pod kontrolou biologický náskok soupeře ani jeho trénink. Má ale mnohem větší kontrolu nad vlastním rozhodnutím, snahou a učením.

Když odměňujeme jen výsledek, často chválíme výkonnějšího sportovce za to, že je právě teď výkonnější. Když konkrétně pojmenujeme žádoucí chování, dáváme zpětnou vazbu, se kterou se dá něco udělat.

Mimochodem, tohle je přesně místo, kde je třeba se zamyslet u výběru a hodnocení “talentů”.

Co tedy měřit

Bez měření nedokážeme trénink rozumně opakovat, porovnat ani upravit. Řešením proto není zahodit wattmetr, sporttester a tréninkový deník. Řešením je před každou metrikou udělat jeden krok zpět.

Čeho chceme ve skutečnosti dosáhnout?

Pokud chceme zlepšit výkon v konkrétním kopci, potřebujeme sledovat výkon právě v podmínkách, které s tím souvisejí. Pokud chceme vychovat aktivního závodníka, nestačí konečné pořadí. Pokud chceme rozvíjet dlouhodobou vytrvalost, nestačí součet hodin bez informace o intenzitě, únavě a následné adaptaci.

Před zavedením ukazatele si proto položme několik otázek:

  1. Jaký je skutečný cíl a může ho sportovec svým chováním ovlivnit?
  2. Co nám zvolená metrika opravdu říká a co naopak úplně vynechává?
  3. Jak by šlo číslo splnit, aniž bychom se přiblížili k cíli?
  4. Jaké nežádoucí chování může hodnocení vyvolat?
  5. Čím výsledek doplníme — jiným měřením, pozorováním trenéra nebo pocitem sportovce?

Právě kombinace čísel a kontextu dává měření smysl. Průběžné sledování výkonnosti je cennější než jeden osamělý test, protože nám dovoluje hledat trend, rozpoznat chybu a porovnat výsledek s tím, co sportovec skutečně dělal.

Někdy bude hlavním ukazatelem čas. Jindy výkon, tepová frekvence, počet správně přečtených závodních situací nebo prosté hodnocení pocitu od jedné do deseti. Žádné z těch čísel není univerzální. Každé je užitečné jen ve vztahu k otázce, na kterou má odpovědět.

Číslo není cílová čára

Měření je v tréninku nutná podmínka zlepšení. Jen díky němu dokážeme zjistit, zda zvolená metoda funguje, zda má smysl ji zopakovat a kam se sportovec skutečně posouvá.

Současně ale každým hodnocením vstupujeme do systému, který sledujeme. Sportovec není pasivní objekt. Snaží se uspět — a uspěje podle pravidel, která mu nastavíme.

Proto bychom neměli začínat otázkou, kolik kilometrů, hodin, wattů nebo nástupů chceme vidět. První otázka musí být jednodušší a zároveň mnohem těžší:

Čeho chceme dosáhnout?

Teprve potom vybírejme, co budeme měřit.

Jinak můžeme mít nádherně splněný plán, dokonale vybarvený graf a sportovce, který se naučil dělat přesně něco jiného, než jsme po něm ve skutečnosti chtěli.

Ono se ne zcela nadarmo říká, dávejme si pozor na to, co si přejeme. Mohlo by se nám to totiž splnit.